pondělí, 12. září 2022

Dvořák versus Mozart, nebe kontra země

Napsal(a) 

Adam Plachetka, Emmanuel Villaume, foto Ivan Korč Adam Plachetka, Emmanuel Villaumefoto: Ivan Korč

V pátek 9. září 2022 vstoupil do své druhé třetiny aktuální ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Letos již podruhé přivítal na pomyslném podiu před oltářem evangelického Kristova kostela v Moravské Ostravě orchestr PKF – Prague Philharmonia, tentokrát s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který na festivalu debutoval. Vzácným hostem, který společně s prvním domácím komorním orchestrem vyprodal nejspíše největší ostravský nekatolický chrám, byl Adam Plachetka. Před festivalové publikum se vrátil po dlouhých osmnácti letech. Ostravě vzácní festivaloví hosté zaplnili kostelní lavice a posunuli začátek koncertu o dobrou čtvrthodinu, kterou si návštěvníci, protipožárním opatřením navzdory, vystáli před úzkým chrámovým portálem. Úzká je cesta, která vede do nebe, pomyslel jsem si. Kdo si však vystál zdánlivě nekonečnou řadu před zahájením koncertu, byl odměněn zážitkem, který by snad obstál i před nebeskou porotou.

Úvodem půldruhé hodiny trvajícího večera zazněla nepsaná festivalová hymna – Meditace na staročeský chorál Svatý Václave Josefa Suka. Na festivalu zaznívá s železnou pravidelností, snad každý druhý rok. Tentokrát byla nastudována obzvláště naléhavě a emocionálně, a to s expresivně vypjatou střední částí. Jeden až zalitoval, že se svatováclavský hymnus nestal místo Škroupovy písně národní hymnou, jak si přáli politicky bezmocní katoličtí intelektuálové na prahu mladé a „bezbožné“ československé republiky.

Sukovu stručnou smyčcovou meditaci vystřídaly Dvořákovy Biblické písně op. 99, a to ve verzi s orchestrálním doprovodem. Programové slovo mohlo připomenout, že byla pro nastudování s Adamem Plachetkou v sólovém basbarytonovém partu zvolena mladší orchestrální verze Jarmila Burghausera a Jana Hanuše, nikoliv starší verze Viléma Zemánka. Dvořák sám totiž pro historicky první koncert České filharmonie v lednu 1896 instrumentoval jen prvních pět písní. Nejspíše frustrován nevalným nastudováním upustil od instrumentace druhé poloviny písní a rukopis zasunul na dno svého legendárního kufru, z něhož jej vyzvedli až Dvořákovi dědicové. Obě orchestrální verze druhé poloviny Biblických písní, Zemánkova i Burghauserova a Hanušova, mají ovšem své přednosti. Podobně i pánové Martiník a Plachetka, kteří dnes platí za nejlepší interprety tohoto Dvořákova vrcholného písňového cyklu střední generace.

, foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

Zatímco Jan Martiník v Biblických písních akcentuje jejich meditativně-modlitební rozměr, což se projevuje i ve volbě vláčných temp, Adam Plachetka Biblické písně interpretuje jako písně – dramaticky, v dynamicky velmi kontrastních polohách, živé agogice a naléhavém výrazu. Oproti staršímu živému záznamu ze Zlína Adam Plachetka výrazně zapracoval na deklamaci, kterou bych dnes označil za vzorovou. Písně zpíval zpaměti, jen s jedním drobným textovým zaváháním, o to však naléhavěji a k velké spokojenosti publika, které bylo ochotno zapomenout na několik problematických výšek v nejnižší dynamice. Před časem byla konečně komerčně zpřístupněna sedmdesát let stará živá rozhlasová nahrávka Ladislava Mráze s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem za dirigentským pultem (1956). Plachetkovo maskulinní a živelné provedení Biblických písní mně onu legendární Mrázovu kreaci ihned asociovalo. Žijeme ve šťastných časech, kdy si publikum může volit mezi dvěma skvělými interprety Dvořákových Biblických písní, Martiníkem a Plachetkou. Onoho večera v Martiníkově rodišti rozhodně zvítězil Adam Plachetka.

Druhou polovinu večera vyplnila ostravská repríza Mozartovy Symfonie g moll KV 550, kterou PKF – Prague Philharmonia nastudovala s šéfdirigentem Villaumem pro první koncert letošní pražské sezony (7. 9. 2022). Symfonie zazněla bez repetic ve II., III. a IV. větě, což přispělo k rychlejšímu a sevřenějšímu průběhu večera bez přestávky v helvítsky tvrdých lavicích luterského kostela. Nastudování akcentovalo preromantické rysy Mozartovy veleslavné symfonie a zdůraznilo spíše příkré dynamické kontrasty než existenciálně naléhavou harmonickou strukturu díla.

Úvodem koncertu přítomné publikum tradičně přivítal ředitel festivalu Igor Františák. Připomněl, že festival je nejen svátkem duchovní, ale i staré hudby. Připravoval tak dramaturgické alibi závěrečné kompozici večera, která postrádala naléhavost Sukovy Meditace i Mozartovy symfonie, natož transcendentální perspektivy Dvořákových písní na slova Bible kralické. Mozartova koncertantní árie Per questa bella mano KV 612 s obligátním kontrabasem totiž skladatele prezentovala jako mistra subtextových sdělení. Zatímco libreto je plné vzdechů zapřísahajícího milence, ironizující kontrabasový part v podání Pavla Klečky a rétorické figury komentujícího orchestru cynicky sdělují pravý opak. Mozartovo vypláznutí jazyka v duchu Dona Giovanniho vrátilo publikum z nebeských výšin do pozemských nížin a slzavých údolí. Skladatelův žert si patrně umělci chtěli v Ostravě osahat a vyzkoušet. Otočili se však zády k dramaturgii celého večera. Publikum však bylo nadšeno a festival si mohl na svůj vrub připsat další, návštěvou úspěšný a publikem aklamovaný podzimní večer.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.