středa, 18. červen 2014

Dvořák – Erben

Napsal(a) 

Ivan Kusnjer, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaro Ivan Kusnjerfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Kantáta Antonína Dvořáka Svatební košile jsou nejlepším dílem na námět Karla Jaromíra Erbena, dokonce podle mě jeho nejlepší kantátou vůbec.  Zařazení 69. opusu na program Pražského jara bylo jedním z nejlepších rozhodnutí 69. ročníku. Šance na referenční prezentaci však bohužel nebyla využita v plné míře. Absolutorium si zaslouží dva umělci – dirigent Jakub Hrůša za pečlivé nastudování partitury a silný emocionální vklad, v němž bylo cítit silné osobní zaujetí nejen pro Dvořáka, ale i Erbena. Totéž platí i pro výkon Ivana Kusnjera. Dvořák i Erben evidentně patří ke hvězdám jeho života. Dílo má po mnoha provedeních prožité a jeho osobitý baryton má stále velmi vysokou mezinárodní úroveň. Zcela pak zastínil bezbarvé, unifikované výkony Alžběty Poláčkové a Richarda Samka, jimž chyběla pokora a vroucnost pana Kusnjera. V případě sopranistky s problematickými výškami, vibrátem a výslovností lze jen nostalgicky vzpomínat na Drahomíru Tikalovou nebo Evu Urbanovou, u hlasově průrazného, rejstříkově nepropojeného a text jakoby nechápajícího tenoristy na Bena Blachuta. Oběma evidentně scházelo několik zkoušek.   Díky dirigentovi a pečlivé přípravě Lukáše Vasilka předvedl Pražský filharmonický sbor opět jeden ze svých excelentních výkonů.  Rád jsem ocenil především dynamickou flexibilitu a přesný rytmus. Zvuk PKF-Prague Philharmonia samozřejmě nemohl mít šíři, barevnost a dynamickou škálu České filharmonie, nicméně mnohé detaily vyzněly v subtilnějším zvukovém rámci skvěle, takže celek nakonec působil důstojně a reprezentativně. Nicméně u předešlých hostování PKF na Pražském jaru (Má vlast, Fidelio) otazníky nebyly žádné…   

Jakub Hrůša a Pavel Haas Quartet, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaro Jakub Hrůša a Pavel Haas Quartetfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Stopáž Svatebních košil volá po doplňku. Je to vždy oříšek a Jakub Hrůša a Pražské jaro to vyřešili výborně – šokujícím předělem, pro některé naštěstí oslabeným vítanou přestávkou na šampaňské. Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr (v tomto případě  patnáctičlenný) Erwina Schulhoffa  je hudba jiného světa, jiné poetiky a jiného určení. Při vší věcnosti, motoričnosti, neofolkloru a kontrastnosti má v sobě specifickou poetičnost, melancholii a melodičnost. Možná i proto je to hudba jako stvořená pro Pavel Haas Quartet, jenž hrál skvěle. Nic si s ním však nezadali dirigent a členové PKF. Bylo to pohodové, vtipné a angažované provedení.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.