Ivan Kusnjerfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Kantáta Antonína Dvořáka Svatební košile jsou nejlepším dílem na námět Karla Jaromíra Erbena, dokonce podle mě jeho nejlepší kantátou vůbec. Zařazení 69. opusu na program Pražského jara bylo jedním z nejlepších rozhodnutí 69. ročníku. Šance na referenční prezentaci však bohužel nebyla využita v plné míře. Absolutorium si zaslouží dva umělci – dirigent Jakub Hrůša za pečlivé nastudování partitury a silný emocionální vklad, v němž bylo cítit silné osobní zaujetí nejen pro Dvořáka, ale i Erbena. Totéž platí i pro výkon Ivana Kusnjera. Dvořák i Erben evidentně patří ke hvězdám jeho života. Dílo má po mnoha provedeních prožité a jeho osobitý baryton má stále velmi vysokou mezinárodní úroveň. Zcela pak zastínil bezbarvé, unifikované výkony Alžběty Poláčkové a Richarda Samka, jimž chyběla pokora a vroucnost pana Kusnjera. V případě sopranistky s problematickými výškami, vibrátem a výslovností lze jen nostalgicky vzpomínat na Drahomíru Tikalovou nebo Evu Urbanovou, u hlasově průrazného, rejstříkově nepropojeného a text jakoby nechápajícího tenoristy na Bena Blachuta. Oběma evidentně scházelo několik zkoušek. Díky dirigentovi a pečlivé přípravě Lukáše Vasilka předvedl Pražský filharmonický sbor opět jeden ze svých excelentních výkonů. Rád jsem ocenil především dynamickou flexibilitu a přesný rytmus. Zvuk PKF-Prague Philharmonia samozřejmě nemohl mít šíři, barevnost a dynamickou škálu České filharmonie, nicméně mnohé detaily vyzněly v subtilnějším zvukovém rámci skvěle, takže celek nakonec působil důstojně a reprezentativně. Nicméně u předešlých hostování PKF na Pražském jaru (Má vlast, Fidelio) otazníky nebyly žádné…
Jakub Hrůša a Pavel Haas Quartetfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Stopáž Svatebních košil volá po doplňku. Je to vždy oříšek a Jakub Hrůša a Pražské jaro to vyřešili výborně – šokujícím předělem, pro některé naštěstí oslabeným vítanou přestávkou na šampaňské.
Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr (v tomto případě patnáctičlenný) Erwina Schulhoffa je hudba jiného světa, jiné poetiky a jiného určení. Při vší věcnosti, motoričnosti, neofolkloru a kontrastnosti má v sobě specifickou poetičnost, melancholii a melodičnost. Možná i proto je to hudba jako stvořená pro
Pavel Haas Quartet, jenž hrál skvěle. Nic si s ním však nezadali dirigent a členové PKF. Bylo to pohodové, vtipné a angažované provedení.
