středa, 21. září 2016

Dvořák bez Dvořáka

Napsal(a) 

Daniel Hope a Paul Neubauer, foto Martin Divíšek Daniel Hope a Paul Neubauerfoto: Martin Divíšek

V pondělí 19. září jsem byl svědkem ve Dvořákově síni Rudolfina překvapivě hvězdných okamžiků. Na počátku mě však potěšila zvolená dramaturgie, jehož odrazem je poněkud bulvární titulek tohoto článku. Je přirozené, že pilířem Dvořákovy Prahy je Antonín Dvořák, ale nemyslím si, že by měl znít na každém koncertu, nemůže platit condicio sine qua non. Ostatně bylo by to kontraproduktivní a Dvořákovi by to spíše uškodilo.

Poslední program komorní řady, kterou zaštítil houslista Daniel Hope, nabídl jedinou dochovanou větu Klavírního kvartetu  a moll patnáctiletého Gustava Mahlera, jež se ocitla v neúprosné konfrontaci s Klavírním kvartetem  Es dur, op. 47, Roberta Schumanna a Klavírním kvartetem  č. 1 g moll, op. 25, Johannese Brahmse. Houslistovými partnery byli violista Paul Neubauer, violoncellista David Finckel, někdejší člen Emerson Quartet, a jeho manželka, tchaiwansko americká klavíristka Wu Han.

I hudební kritik se může mýlit. Veřejně přiznávám, že jsem se zmýlil v panu Neubauerovi, jehož participace v provedení  Dvořáka mi přišla v sobotu 10. září nevýrazná (recenze zde), z čehož jsem usoudil, že jeho profil v programu je podezřele oslavný, jinými slovy že nepatří mezi „nejžádanější violisty současnosti“. V pondělí snesla jeho hra jakákoliv myslitelná kritéria. Violových výkonů této úrovně jsem v Praze moc neslyšel a určitě bych si přál jej slyšet s Českou filharmonií nebo Pražskými symfoniky.  (Nicméně i nadále si myslím, že interpretačně nebyl Dvořák ve „zlatém řezu“.)  Výkon ve všech těch skladbách, speciálně však v Schumannovi,  bral dech. A aby toho nebylo málo, s noblesou  a nevtíravým humorem exceloval v přídavcích:  Schulenburg (ar. Richard Etlinger)  - Zigeuner Romanze  und Csardas, Pushka March a George Boulanger - American vision, kdy „komunikoval“ s diváky i v hledišti.

Foto Martin Divíšek Foto Martin Divíšek

Při každém provedení Mahlerova torza mě napadne – jaké by asi bylo dokončení díla. Nejinak tomu bylo i u této velmi citlivé a velmi romantické interpretace s báječnou atmosférou a dokonalou souhrou. Tu si vysvětluji skutečností, že jsou všichni interpreti přátelé a dobře se znají z projektů na americkém festivalu v Savannah. Bohužel posluchači nepochopili, jakého byli právě svědky výjimečného provedení a odměnili umělce jen vlažným potleskem… Schumann byl nakonec pro mě vrcholem večera – interpretačním i kompozičním. Uměl bych si sice představit ještě zpěvnější a méně submisivní klavír a citlivější pedalizaci, ale to nic nemění na mimořádnosti provedení. Souznění, jakého dosáhl  houslista a violistou,  jsem ještě v Praze neslyšel; hra pětašedesátiletého cellisty byla nenápadně emocionální, maximálně efektivní, úsporná, vzdušná a šumivá. Klavíristka, hrající z tabletu (konec klavírních obracečů se blíží?), byla kooperativní a pozorná a některá místa (hlavně v Brahmsovi) byla velmi pěkná. Musel jsem obdivovat vroucnost smyčců v Andante cantabile a mistrovskou techniku ve Scherzu a Vivace. Úvodní věta Schumanna pak byla téměř filozofickým quadrialogem. U Schumanna už posluchačům došlo, jaké krásy se jim dostává a začali mohutně tleskat. Někteří bohužel i tam, kde neměli… Brahms pak byl při vší zemitosti (Animato) a jadrnosti (Rondo alla Zingarese)  nečekaně rozevlátější nežli Schumann. Bylo to opět mimořádné! Nevím, jestli to bylo mým osobním rozpoložením toho večera nebo určitými koncepčními akcenty interpretace, ale přestože je Brahmsův kvartet gigantickým dílem, do největší hudebně filozofické hloubky mě dostal Schumann.

Komorní série festivalu Dvořákova Praha 2017 měla několik výjimečných okamžiků, za které by se nestyděl žádný festival  ve světě. (Určitě mezi ně řadím Schulhoffovo Double Concerto a Schumannův klavírní kvartet.) Hlavní, již zmíněný, minus si odneslo publikum, přesněji ta část, která na koncertech tvrdohlavě tleskala mezi větami a ničila tak psychologický dozvuk hudby. Vést  publikum festivalu k větší empatii vůči hudbě mi přijde důležitější nežli vyžadování dress codu.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.