čtvrtek, 23. květen 2019

Dvojí standing ovation v jeden večer: Pro Jana Lisieckého a pro Orpheus Chamber Orchestra

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Newyorský Orpheus Chamber Orchestra se jako jeden z mála světových orchestrů obejde bez dirigenta. Na Pražském jaru jsme jej měli možnost slyšet už pětkrát, poprvé v roce 1988. Své letošní festivalové vystoupení ve Dvořákově síni 21. května 2019 zahájil odvážně evropskou premiérou hudební básně pro orchestr Záznamy z mizejícího města od soudobé americké skladatelky Jessie Montgomery. Dílo vzniklo na objednávku orchestru a mělo světovou premiéru před necelými třemi lety v newyorské Carnegie Hall. Autorka se v něm – podle svých vlastních slov – pokusila reflektovat vzpomínky na hudbu, která ji obklopovala v době jejího dětství a raného mládí v manhattanské čtvrti Lower Eeast Side.

Skladba sama o sobě určitě není nezajímavá a rád bych si ji vyslechl znovu, pokud možno s partiturou. Po prvním poslechu z ní ve mně utkvěla spousta nepříliš rozsáhlých melodických fragmentů, občas s jazzovým nádechem, které se vznášely nad poměrně statickým akordickým doprovodem. Tempo celé skladby bylo spíše pomalé, poněkud oživlo jen v jakémsi středním oddílu, v němž se také výrazně zvětšila úloha tympánů. Vcelku jsem Záznamy z mizejícího města vnímal jako hudební „zhmotnění“ čehosi neurčitého a těžko uchopitelného, což nakonec bylo v intencích skladatelky. V každém případě jsem ale obdivoval Orpheus Chamber Orchestra, který si s tímto druhem hudby, náročné na pochopení i na souhru, poradil víc než znamenitě.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Dalším číslem programu byl Klavírní koncert č. 1 g moll op. 25 Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Jedná se o rané dílo, o němž se sám autor později vyjádřil značně nelichotivě – prý ho napsal „dost ledabyle“. Popravdě řečeno se nelze Mendelssohnovu odsudku moc divit, skladba skutečně není nijak zvlášť hlubokomyslná. Je ovšem pianisticky velmi vděčná a poskytuje interpretovi – především v krajních větách – velký prostor, aby se blýskl svou technikou. Sólového partu se ujal mladičký, teprve čtyřiadvacetiletý Kanaďan Jan Lisiecki, jenž se přes své mládí řadí k nejvýznamnějším soudobým klavíristům. Jeho umění jsme měli možnost ocenit na Pražském jaru už před dvěma lety, kdy okouzlil festivalové publikum v Schumannově Klavírním koncertu a moll op. 54. A neméně nadchl i letos svým Mendelssohnem. Krajní věty hrál v úžasném tempu, se strhující brilancí a navíc se zjevným potěšením. Pevný rytmus stvrzoval suverénně sázenými basy a všechny rychlé pasáže (jichž je v díle bezpočet) mu pod prsty doslova jiskřily. V sólovém recitativu, který uzavírá první větu a zároveň uvádí větu následující, však umělec jako by zjihl a jeho tón přímo zázračně zjemněl, takže jsem celou druhou větu vnímal, jako by se do sálu snášela hudba z nebe. Mimořádně pozoruhodné je pak na tomto pianistovi, že u klavíru neustále působí naprosto přirozeně. Vše, co hraje, zní neobyčejně upřímně, Lisieckému věříme každý tón, každou frázi, a hlavně: jeho viditelné potěšení ze hry se přenáší i na posluchače. Orchestr vybrousil doprovodnou složku Mendelssohnova koncertu do nejmenšího detailu – v dynamice, agogice i v barvách. Jako by se ani nejednalo o doprovod k sólovému výkonu, ale o komorní hudbu. Lisiecki sklidil za svého Mendelssohna zcela oprávěně standing ovation. A jeho přídavek byl také mendelssohnovský – přednesl skladatelovu Píseň beze slov a moll op. 62/5, s neskutečně měkkými basy a s kantilénou stejně nadzemskou, jakou jsme slyšeli v pomalé větě klavírního koncertu.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

I ve druhé půlce večera zůstal Orpheus Chamber Orchestra u Mendelssohna. Uvedl jedno z jeho nejhranějších děl: Symfonii č. 4 A dur op. 90, známou jako „Italská“. První větu hrál s ohromným švihem, hráči se při ní usmívali – a byla radost jen se na ně dívat. Vůbec mě nepohoršilo, že se po této větě ozval z hlediště nadšený potlesk. Mollová pomalá věta proplynula v temnějších barvách, v menuetu se zvuk orchestru opět rozzářil. Finální věta, kterou autor nazval Saltarello, přeletěla ve svižném tempu a neobyčejně lehce (i když jsem měl pocit, že ne tak bezstarostně, jako první věta). Mimořádný obdiv si tu zasloužily flétny, hojně exponované už od začátku věty. Ostatně – mým tajným favoritem v orchestru byla první flétnistka Julietta Curenton – tón její flétny měl nesmírně hezkou barvu, zářivou a přitom příjemně proteplenou. Provedení celého díla udivovalo bohatou dynamickou plasticitou a souhra hráčů byla tak dokonalá, že by byla budila obdiv, i kdyby orchestr měl dirigenta. Nebylo divu, že i jeho výkon ocenilo nakonec publikum velkolepými ovacemi vstoje. A sympatický orchestr se odměnil originálním přídavkem: Bartókovými Rumunskými lidovými tanci, svěžími a barvitými, tak jako byl svěží a barvitý celý tento krásný večer.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.