O ukrajinské pianistce Valentině Lisitse je známo, že s oblibou sestavuje své programy ze skladeb nejvyšší technické obtížnosti. Ani její recitál na festivalu Dvořákova Praha 19. září 2018 nebyl v tomto směru výjimkou. V první části svého vystoupení nabídla umělkyně zcela zaplněnému Rudolfinu raritu: kompletní provedení Schubertova písňového cyklu Labutí zpěv D. 957 v transkripci pro sólový klavír od Franze Liszta. Jako celek se tento cyklus prakticky nehraje – nejen proto, že je technicky mimořádně náročný, ale i proto, že vyžaduje od interpreta velkou výdrž, neboť trvá více než hodinu.
Technicky skvěle vybavená Valentina Lisitsa zvládala nespočetné pianistické nástrahy tohoto díla výborně a se zjevným potěšením, a i ty nejrafinovanější lisztovské girlandy a pentle hrála lehce, samozřejmě a uvolněně. Klavíristka má navíc hezkou kantilénu a všechny nádherné Schubertovy melodie jí zněly zpěvně a přesvědčivě. Za pozornost určitě stála i její práce s dynamikou, která byla obdivuhodně plastická. Velmi jsem také ocenil, že dokázala v každé písni, i té nejdelší, udržet tah a vystavět přesvědčivé gradace. A pokud tu a tam nějaký detail vyzněl méně zřetelně, než by měl, na celkovém dojmu to dílu nijak neubralo.
Druhou část svého recitálu zahájila Lisitsa Ravelovým Kašparem noci. Z Ondiny vytvořila sugestivní hudební báseň, plnou kouzelných barevných proměn a odstínů. Velice přesvědčivě se jí také podařilo vystihnout přízračnou atmosféru Šibenice s ostinátně klinkajícím zvonkem. Závěrečný Scarbo, jedna z nejtěžších klavírních skladeb vůbec, byl pro mne jednoznačně vrcholem večera – strhující, technicky brilantní, vylehčený, s řadou neobvyklých zvukových efektů a s překvapivými „jazzovými“ názvuky.
Své festivalové vystoupení uzavřela pianistka Musorgského Kartinkami. Přestože i tato skladba je interpretačně neobyčejně náročná, pro Lisitsu zřejmě představuje po technické stránce menší výzvu než předchozí dvě díla. Úvodní Promenádu hrála umělkyně tak, jako by se chystala výstavu Hartmannových obrázků ne projít, ale proběhnout. Gnomus byl výrazově urputný, zvukově předimenzovaný a v jeho technicky bezproblémové střední části se klavíristka zjevně nudila. Zájem o to, co hraje, projevila teprve až v náročném trylkovém závěru. Onen pocit „nudy“ jsem měl i ve všech dalších pomalejších číslech, ať už to bylo Bydlo či Samuel Goldberg & Schmuyle nebo Katakomby. Svůj jinak nepochybně výborný cit pro kantilénu uplatňovala Lisitsa v Kartinkách značně vehementně (Starý hrad, střední díl Tuileries). Rychlé věty sice měly obdivuhodné tempo, ale byly hrány s nadhledem až přílišným (Tanec kuřátek začínala umělkyně dvakrát). Problematičnost celého pianistčina pojetí Kartinek gradovala v posledních dvou větách. Tvrdé forte, které uplatnila klavíristka v Chatrči Baby Jagy a ve Velké bráně kyjevské, bylo za hranicí únosnosti. A pokud během Lisitsiných Kartinek odcházeli posluchači ze sálu, nijak jsem se jim nedivil.
Svou záviděníhodnou fyzickou kondici potvrdila Lisitsa i ve dvou přídavcích, opět technicky velmi náročných. Nejprve zahrála Lisztovu Druhou uherskou rapsodii a po ní ještě finální větu z Beethovenovy Mondscheinsonaty.
Bylo by ode mne nefér zamlčet skutečnost, že posluchači tohoto koncertu byli po celou dobu pod dohledem dvou „dozorců“, kteří seděli po stranách v čele sálu, zády k pódiu, a ostražitě bděli nad dobrými mravy publika. Zřejmě byli připraveni zasáhnout (jak?) proti narušitelům pořádku. Pořadatel jejich přítomnost bohužel ani nevysvětlil, natož že by se omluvil. Bylo to potupné – něco takového jsem nikdy nezažil a ani bych podruhé zažít nechtěl.
Není žádným tajemstvím, že Lisitsa je sice velmi dobrá pianistka, ale jinak osobnost značně kontroverzní, známá svým obdivem k putinovskému Rusku a nenávistnými výpady vůči Ukrajincům. Tuto její „druhou tvář“ připomněly posluchačům transparenty demonstrantů, kteří stáli po skončení koncertu tiše a spořádaně před Rudolfinem. Bylo to právě v den, kdy u nás byla publikována zpráva, že ruský soud dal třem ruským aktivistům vysoké pokuty za to, že na Rudém náměstí připomněli v srpnu letošního roku okupaci Československa v roce 1968.
Jsem rád, že je u nás pořád ještě možnost nejen pozvat ke koncertu kontroverzní osobnost, ale také proti takovému pozvání protestovat. Dozorci do koncertního sálu nepatří. Existuje spousta klavíristů stejně dobrých, jako Valentina Lisitsa, a mnohdy i lepších, kteří dozorce na svých koncertech nepotřebují.
