Festival Letní slavnosti staré hudby hostil od roku 2000 řadu špičkových pěvců, mimo jiné Mariu Skibu, Veronique Gens, dvakrát Philippa Jarousského a opakovaně Hanu Blažíkovou. K nim se pokusila 4. srpna 2022 přiřadit italská sopranistka Roberta Mameli. Partnerem jí byl soubor Collegium Marianum, jenž vede Jana Semerádová.
Nejdříve letní zamyšlení nad pojmem, který provází interpretaci staré hudby neustále – autenticita. Budu trošku spekulativní. Úvah o tom, co je a není autentické slyším a čtu tolik, až mě to někdy unavuje. Výroky novinářů totiž nezřídka pomíjejí to, co je dle mého mínění hlavní – jak výkon působí, jak je technika podřízena umění, kolik odkrývá emocí, jak přesvědčí posluchače 21. století. Ostatně suverénní úsudky o tom, co je a není autentické, jsou spíše úsměvné. Víme snad, jak zněla hudba v konkrétní části barokní Evropy, v konkrétním sále či kostele? My dnes vyžadujeme, aby muzikanti hráli a zpívali digitálně čistě a přesně, měli vzorně naladěné nástroje a nerušili praskáním strun. (Jak lidsky bezprostřední byl odchod struny na houslích jedné houslistky a její klidná reakce.) Možná však Bach, Vivaldi, Händel, Telemann a desítky dalších kapelníků a varhaníků s vynikajícím sluchem trpěli a museli se smířit s tím, že orchestříky nehrály čistě a že zpěv sólistů a sboristů nebyl vždy přesný, jak dnes vyžadujeme, a intonačně dokonalý. O skutečném zvuku baroka jen spekulujeme. Něco se dá vyčíst z dobových traktátů, ale skutečnost, pakliže neobjevíme časovou teleportaci, nikdy nepoznáme.
O časoprostorové teleportaci možná sní jak Jana Semerádová, tak Roberta Mameli, každopádně závěrečnému koncertu Letních slavností staré hudby 2022 v kostele sv. Šimona a Judy na Starém Městě pražském Canto della Ninfa daly maximum svých schopností pro věrohodné vyjádření hudby Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela. Svým dílem vrchovatě přispěli i členové souboru Collegium Marianum v čele s houslistkou Lenkou Torgersen a flétnistkou Julií Branou.
Vstup do inspirativního večera plného zvukomalebných efektů a láskyplného škádlení byl drtivý. Interpretace Sinfonie z Vivaldiho opery L’Olimpiade Lenkou Torgersen skvěle připraveného orchestříku byla bezchybná, na běžné úrovni renomovaných evropských „barokních“ souborů. Radostný zážitek! Pak přišla chvíle paní Mameli. Její provedení nelehké árie ze stejnojmenné opery Alma oppressa da sorte crudele byla velmi expresivní a plachty svých schopností napnula na maximum. Možná v tom však byl problém. Když poslouchám tutéž hudbu v podání třeba Cecilie Bartoli nebo Sandrine Piau, které jsou ale kvalitou hlasu někde jinde, tak slyším při ještě větším energetickém vkladu nadhled, jakoby elegantní laškování s instrumentálně zpívanými koloraturami. Nicméně z mého hlediska, které jsem naznačil výše, je jejich digitálně čistá intonace a instrumentální přesnost na rozdíl do paní Mameli neautentická. Ostatně svým způsobem „neautentická“ byla všech aspektech dokonalá hra Collegia Marianum.
Mnohem lépe dopadla árie Scherzo in mar la navicella z Händelova Lotaria, kterou dovedla zpěvačka k vítěznému konci. Neodolatelný však byl její dialog s příčnou barokní flétnou Jany Semerádové v ariosu Qui l’augel da pianta in pianta lieto vola z Händelovy serenaty Aci, Galatea e Polifemo. Sofistikovaně milostné laškování bylo jedním vrcholů večera. Galantní ptačí klokotání pokračovalo po pauze v dostaveníčkovém Sweet bird z Händelovy pastorální ódy L’Allegro, il Penseroso, ed il Moderato. Pro letním horkem znaveného posluchače to byl labužnický zážitek. Závěrečná pěvecká čísla programu byla patřičně kontrastní. V árii Augelletti garruletti z Vivaldiho opery Il Giustino se přidaly dvě zobcové flétny, přičemž roztančenou Janu Semerádovou na kostelním pódiu doplnila Jana Braná, vtipně ukrytá v okně nad bývalým presbytářem. Tečka filigránsky strukturovaného koncertu musela být galantně dramatická – vrátili jsme se na začátek k Vivaldiho L’Olimpiade. Árii Siam navi all’onde algenti mám však natolik zažitou v nepřekonatelné interpretaci Cecilie Bartoli, že mě ostrý zvukový rejstřík a přibližné koloratury Roberty Mameli nemohly uspokojit. Dárkem měl být hitový přídavek – Lascia la spina z Händelova oratoria Il Trionfo del Tempo. Bylo to pěkné, ale přece jen vzdálené božským hlasům Bartoli, Bostridge, Fagioliho, Jarousského, Petibon a dalším hlasům naší doby.
Na programu slavnostního večera byly i dva Vivaldiho koncerty. Sólový part altové zobcové flétny Koncertu F dur „La Tempesta di mare“ bravurně, leč poněkud nezněle zahrála Julie Braná. (Vzhledem k tomu že její vklad nebyl marginální, nějaký profil by si v tištěném programu zasloužila.) Koncert D dur „Il gardellino“, jenž je mi bytostně blízký, jsem slyšel od Jany Semerádové několikrát a její příčná barokní flétna opět hladila a vystřelovala omamný gejzír barev. Toto příjemné dílko jsem živě lépe zahrát neslyšel. Resumé jest podle Cardellina bohužel neúprosné. Hlavní ninfou večera nebyla římská víla Roberta Mameli, jež byla publikem odměněna bouřlivými ovacemi, ale pražská víla Jana Semerádová.
