sobota, 15. březen 2014

Dvakrát mezi snem a realitou

Napsal(a) 

Raffaela Milanesi a Václav Luks Raffaela Milanesi a Václav Luks

Koncertní cyklus Collegia 1704 Hvězdy barokní opery pokračoval i 18. února dále směrem k belcantovému repertoáru a do 19. století. Tentokrát byla hostem souboru italská sopranistka Raffaela Milanesi, kterou zná pražské publikum jak z vlastních koncertů Collegia 1704, tak z Pražského jara 2011, kdy na festivalu vystoupila za doprovodu právě tohoto souboru, a z představení Myslivečkovy opery L’Olimpiade, ve které ztvárnila ve Stavovském divadle v roce 2013 roli Megacla. Repertoár Raffaely Milanesi sahá od baroka (Monteverdi, Händel, Zelenka) přes Haydna a Mozarta až Donizettimu a Puccinimu. Titul jejího posledního pražského vystoupení přesně odpovídá šířce spektra jejích výrazových schopností – i velmi dobře známý repertoárový kus dokáže přetvořit v hudební sen. Posluchače zaujme i pro tvorbu dnes velmi málo prováděnou (představa, že obecenstvo jde jen za velkými jmény a hity se i tentokrát potvrdila jako falešná: velký sál Rudolfina byl vyprodaný téměř do posledního místa). Program otevřela předehra k Haydnově opeře L’isola disabitata, po které následovala árie Come il vapor s’ascende z téhož díla. Opera je u nás téměř neznámá (stojí za zmínku, že bratislavské Národní divadlo ji uvedlo k Haydnovu výročí v roce 2009, ve spolupráci se souborem Musica aeterna, za řízení Andrew Parrota). Připomenutí faktu, že Joseph Haydn byl mimo jiné i výtečný operní skladatel, bylo o to vítanější. Dalším číslem programu byla árie Ombra cara amorosa z opery Antigona Tommasa Traetty – skladatele kdysi velmi oblíbeného i v našich zemích. Po ní přišla na řadu opět předehra – tentokrát k opeře Les Danaïdes z pera u nás mnohdy přezíraného Mozartova hudebního soka Antonia Salieriho, jehož tvorbě by bylo zřejmě zapotřebí věnovat větší pozornost (není nic snadnějšího, než zavrhnout dílo, o kterém víme jen málo: obrovská výhoda současného hnutí za starou hudbu tkví právě v objevování toho, co hudební mainstream systematicky nechává stranou).  První polovinu večera uzavřela Desdemonina píseň o jívě – ne však z Verdiho Otella: jejím autorem byl Gioacchino Rossini. I v tomto směru mají naši posluchači a divadelní dramaturgové co dohánět – Rossiniho tragické opery si s Verdiho vážnou dramatickou tvorbou nezadají ani v nejmenším, odkazů na Rossiniho lze u Verdiho najít nespočet. Zvláštní pozornost si tu zasloužila harfistka Johanna Seitz, která k podivuhodně křehké kreaci Raffaelly Milanesi přidala zvláštně jemnou pastelovou nástrojovou barevnost. Druhou polovinu programu zahájila výtečně provedená Beethovenova předehra Coriolan (výhoda malého obsazení tu byla zřejmá – jednotlivé hlasy se nepřekrývaly, zvukové a barevné vrstvy zůstávaly transparentní). Dalším instrumentálním číslem této části večera byla Rossiniho svěží, dvouvětá Sinfonia di Bologna, jeden z půvabných – opět bohužel málo hraných - „hříchů“ skladatelova mládí. Obě poslední vokální čísla jsou běžnou součástí repertoáru všech pěveckých hvězd – Belliniho Ah, non credea mirartiNáměsíčné a na závěr programu Ardon gl’incensi z Donizettiho Lucie di Lammermoor. Mohlo by se zdát, že žádná z těchto skladeb, zejména ne krajně obtížná druhá, nemůže ničím překvapit. Pravdou tu ovšem byl pravý opak - dokonce i Ardon gl’incensi tu znělo jako objev – posluchač měl možnost nejen vychutnat si brilantně provedený virtuózní kus, na kterém Raffaela Milanesi předvedla svou dokonale zvládnutou techniku, nýbrž i prožít mrazivě skutečně působící scénu šílenství, kde se ke konci skladby z transu pozvolna probírali pěvkyně i její obecenstvo. které zůstalo dlouze sedět na svých místech. Skvělý večer zakončil donizettiovský přídavek, který Raffaela Milanesi věnovala svým v publiku přítomným rodičům jako poděkování za podporu, kterou jí poskytli v začátcích její kariéry.

Hana Blažíková Hana Blažíková
Collegium 1704 pořádá koncertní řady dvě. Druhá, Hudební most Praha-Drážďany se na svém posledním koncertě v břevnovském klášteře (6. 3. ) nesla ve stejném duchu jako Hvězdy barokní opery – i tady převládalo hudební snění nad realitou. S tím rozdílem, že na programu byl výlučně italský raně barokní repertoár – virtuózní komorní kantáty Alessandra Stradelly, Giovanni Bononciniho, Bernarda Pasquiniho a Francesca Gaspariniho, cembalové kompozice Alessandra Pogliettiho a Bernarda Pasquiniho, a loutnové skladby Bellerofonta Castaldiho. Sólistkou koncertu byla mladá česká sopranistka Hana Blažíková, která se v oboru staré hudby už delší dobu těší výtečné mezinárodní pověsti. Nástrojový doprovod obstaralo Collegium 1704 v komorním obsazení - Václav Luks (cembalo), Jan Krejča (theorba, barokní kytara) a Kateřina Ghannudi (barokní harfa). Další výjimečný hudební zážitek – pražské obecenstvo jich do konce jarní části letošní sezony čeká v tomto oboru celá řada: ve staré hudbě není o novinky nouze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.