Dvakrát Jean Rondeau

Hned dvakrát jsme měli příležitost slyšet na letošním Pražském jaru vynikajícího francouzského cembalistu Jeana Rondeaua. V sobotu 20. května vystoupil v Anežském klášteře se sólovým recitálem, o den později, v neděli 21. května, se představil – opět v Anežském klášteře – jako člen souboru Nevermind.

Festivalové publikum si Jeana Rondeaua může pamatovat z roku 2012, kdy získal na cembalové soutěži Pražského jara druhou cenu. V tomtéž roce pak zvítězil na prestižní cembalové soutěži MA festivalu v Bruggách. Od roku 2015 nahrává exkluzívně pro label Erato, u něhož realizoval devět vysoce ceněných projektů. Dnes se Jean Rondeau řadí mezi nejosobitější představitele historicky poučené interpretace.

Rondeauův recitál v Anežském klášteře nesl název Gradus ad Parnassum, což se dá volně přeložit jako Stupně (nebo schody) na Parnas. Umělec na něm uvedl skladby Johanna Josepha Fuxe, Josepha Haydna, Muzia Clementiho, Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta. Názvem Gradus ad Parnassum se Rondeau jednak odvolává na proslulou učebnici kontrapunktu Johanna Josepha Fuxe, z níž studovali kontrapunkt nesčetní skladatelé, mezi jinými i Haydn, Mozart a Beethoven. Zároveň se ale také hlásí ke stejně nazvané – a neméně proslulé – sbírce klavírních etud Muzia Clementiho. S recitálem Gradus ad Parnassum cestuje letos Rondeau po významných evropských městech, přičemž v březnu vydal pod stejným názvem a s obdobným programem u labelu Erato pozoruhodné CD.

, foto Petra Hajská

Jean Rondeau je známý svým poměrně extravagantním vzhledem i neformálním oblečením. V tomto směru nezklamal ani pražské posluchače. Jeho bujná kštice a hustý plnovous jsou opravdu nepřehlédnutelné, a sportovně působící košili s vyhrnutými rukávy bychom u cembalisty asi také nečekali.

Svůj recitál zahájil Rondeau Harpeggiem in G Johanna Josepha Fuxe, závažným a náročným dílem s rozsáhlými improvizačními plochami a s bohatou ornamentikou. Už v této první skladbě se Rondeau ukázal jako skutečný mistr svého oboru. Hrál ji virtuózně, s úžasnou fantazií, a bylo přímo fascinující, jakou velkou dávku napětí dokázal vložit už do prvního, dlouze drženého hlubokého tónu. Na Fuxovo Harpeggio navázala takřka bez pauzy Haydnova Sonáta č. 31 As dur Hob. XVI:46. Z hravé první věty dýchala jarní pohoda, měkce plynoucí kantiléna druhé věty zněla jako lidský hlas a hojné trylkové pasáže v této větě evokovaly ptačí zpěv. Finální větu hrál Rondeau v živém tempu a objevil v ní nečekaně vtipné momenty. Je zajímavé, že na CD uplatňuje Rondeau v této sonátě hojnější a výraznější rubata, než jaká jsme slyšeli na jeho festivalovém recitálu. Ze sbírky etud Gradus ad Parnassum Muzia Clementiho vybral cembalista pro své vystoupení introdukci k číslu 45, nadepsanou Andante malinconico. A melancholie z této skladby opravdu doslova kapala. Beethovenovo Preludium op. 39/2, jež následovalo po melancholickém Clementim, je ve své podstatě zajímavá hudební hříčka: autor v této kompozici provede interpreta, resp. posluchače, všemi dvanácti durovými tóninami, seřazenými v kvintovém kruhu. V některých tóninách se pozdrží déle, v jiných třeba jen pouhý jeden takt. Skladba si neklade žádné vyšší umělecké ambice a Rondeau ji přednesl odpovídajícím způsobem: odlehčeně a s nadhledem.

, foto Petra Hajská

Poslední tři čísla Rondeauova recitálu patřila Mozartovi. Nejprve zazněla Sonata facile KV 545, po ní Rondo a moll KV 511 a na závěr Fantazie d moll KV 397. Z první věty Sonaty facile vykouzlil cembalista půvabnou rokokovou idylu. Klidně plynoucí volná věta působila dojmem, jako by se před námi odvíjela křehká stříbrná krajka. Ve finální větě nasadil Rondeau nečekaně rychlé tempo. Hrál ji s vtipem (výrazně zpomalené úvodní tóny hlavního tématu) a s brilancí, ale v rychlých šestnáctinových pasážích nebylo možné přeslechnout, že ne úplně všechny tóny se ozvaly tak, jak by měly. Na druhé straně jsme právě v této skladbě mohli víc než kde jinde ocenit Rondeauovo nápadité a zároveň decentní varírování repetic. Rondem a moll KV 511 reagoval Mozart na smrt jednoho ze svých nejbližších přátel, hraběte Hatzfelda. Je to jedna z nejsmutnějších Mozartových klavírních skladeb, a Rondeau ji hrál nesmírně procítěně a s hlubokým pochopením. Závěrečná Mozartova Fantazie d moll KV 397 patří k autorovým nejhranějším klavírním kompozicím. Rondeau z ní učinil vrchol svého recitálu: přednesl ji tak emotivně a s tak bohatými rubaty, že jsme ji mohli vnímat jako programní skladbu.

Obecenstvo si po doznění Mozartovy Fantazie vytleskalo ještě dva přídavky. Cembalista zahrál nejprve Clementiho Etudu č. 14 (také ze sbírky Gradus ad Parnassum), jejíž poklidně cinkající pastorální melodie navozovaly iluzi dávných „lepších časů“. Po ní zopakoval finální větu ze Sonáty facile. Hrál ji ještě rychleji než poprvé, takže pod pult spadlo – celkem pochopitelně – ještě víc not. Ale jednalo se „jen“ o přídavek, takže to nic neměnilo na tom, že jinak je pan Rondeau opravdu skvělý cembalista.

Na výrazně pozitivním vyznění Rondeauova recitálu mělo velký podíl cembalo, na které umělec hrál. Nástroj má velmi příjemný a delikátní zvuk, který ve vyšších polohách získává jakési zvláštní, velice působivé „zvonečkové“ zabarvení. V programové brožuře jsme se mohli dočíst, že se jedná o kopii barokního nástroje Josepha Joannese Coucheta (1680), kterou vytvořil finský, v Praze žijící stavitel cembal Jukka Ollikka.

, foto Petra Hajská

Na tentýž nástroj hrál Jean Rondeau i druhý den, kdy v Anežském klášteře vystoupil v triu nazvaném Nevermind, v němž hraje spolu se svými přáteli – houslistou Louisem Creacʼhem a Robinem Pharem, hráčem na violu da gamba. Stejně jako Rondeau, i Creacʼh a Pharo náležejí k nejvýznamnějším interpretům staré hudby, a stejně jako Rondeau, i oni byli oblečení dosti neformálně.

Zatímco v sobotním Rondeauově recitálu převažovali skladatelé klasicismu, na nedělním koncertě zněla výhradně hudba německého baroka. V úvodu koncertu vystoupil nejprve sólově Jean Rondeau. Přednesl Preludium, fugu a postludium g moll Georga Böhma, považovaného za neoficiálního učitele Johanna Sebastiana Bacha. I v této skladbě jsme mohli ocenit cembalistovy improvizační schopnosti, jeho odvážná rubata s velkými zámlkami, ale zároveň také jeho smysl pro pevný rytmický tep.

Ve všech dalších skladbách už hrálo trio v kompletní sestavě. Na programu mělo tři díla J. S. Bacha: Sonátu pro housle a basso continuo G dur BWV 1021, Sonátu pro violu da gamba a cembalo D dur BWV 1028 a Sonátu pro housle a basso continuo e moll BWV 1023. Mezi druhou a třetí Bachovu sonátu zařadili umělci ještě Sonátu č. 2 pro housle, violu da gamba a basso continuo e moll Böhmova současníka Philippa Heinricha Erlebacha. Všichni tři interpreti jsou skvěle sehraní, vyznačují se neobyčejným citem pro komorní hudbu, a navíc mají k dispozici výborné nástroje. Louis Creacʼh hraje na housle Nicolase Pierra Tourta z roku 1750, které mají překrásný zdravý, vyrovnaný a měkce zářivý tón. Robin Pharo hraje na sedmistrunnou violu da gamba, kterou vyrobila Judith Kraft v roce 2012 podle originálu Guillauma Barberyho z roku 1687. Také tento nástroj má výjimečné tónové kvality, což jsme měli možnost ocenit především v Bachově Sonátě pro violu da gamba a cembalo. Zpěvnost obou smyčcových nástrojů jsme se mohli během koncertu vychutnat nesčetněkrát, nejvíce v pomalých větách (kouzelná Sarabanda v Erlebachově Sonátě e moll). Nemenší obdiv si zasloužila technika všech tří interpretů, která budila pozornost především ve svižných větách finálních. Mimořádně sympatické pak bylo to, že všichni tři pánové působili na pódiu naprosto přirozeně a uvolněně: hráli „civilně“, bez jakýchkoli velkých gest – jako by si muzicírovali jen tak sami pro sebe. Celý tento koncert byl krásnou ukázkou „historicky poučené interpretace“ v tom nejlepším slova smyslu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější