Dva sólisté z tria

Že Smetanovo trio patří mezi vrcholné představitele české komorní hry, je domácímu i zahraničnímu publiku skutečností dávno známou. Na samostatném recitálu klavíristky Jitky Čechové a violoncellisty Jana Páleníčka, jenž zazněl 28. 1. v kostele sv. Šimona a Judy pod záštitou jednatelství FOKu, se mohli posluchači již po několikáté přesvědčit o jejich stejně špičkových sólových kvalitách. Oba také nahráli množství úspěšných CD a například cyklus celého klavírního díla Bedřicha Smetany v podání Jitky Čechové považuji za výjimečný snímek. Na koncertě zazněla dvě díla Johannese Brahmse a jedno Bohuslava Martinů. V tomto roce uplyne sto let od narození klavíris­ty a skladatele Josefa Páleníčka a pětadvacet let od smrti violoncellisty Saši Večtomova. Oba byli členové proslulého Českého tria, na jehož tradici Smetanovo trio vědomě navazuje. Jak ve svém prů­vodním slově uvedl Jan Páleníček, koncert byl věnován památce těchto dvou umělců. Program byl i proto koncipován jako při­pomínka jejich společného koncertního reperto­áru. Úvodem zazněla třívětá Sonáta pro klavír a violoncello č. 1 e moll op. 38 Johannese Brahmse (její zvláštností je Brahmsovo vyškrtnutí volné věty, nejspíše vysvětlitelné oživující přítomností Kláry Schumannové). Hned první tóny Páleníčkova provedení melodického tématu evokovaly zpěvnost hry jeho učitele Večtomova. V jeho hře však slyším i temperament jeho otce či Miloše Sádla. Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír H. 290 Bohuslava Martinů jsou virtuózním šperkem violoncellové literatury. Toto téma zpracoval v houslových variacích již Paganini. Cellový part Variací Martinů se jim technickou náročností vyrovná, ale jako hudba jsou o něčem nesrovnatelně jiném. Páleníček je vystři­hl s obdivuhodnou lehkostí, zřetelností detailů a citem pro kontrast. Čtyřvětá Brahmsova Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur op. 99 je z jeho neklavírních sonát tou nejrozsáhlejší a je v mnohém ohledu interpretačně choulostivá. I vynikající cellisté bývají občas doprovodem akusticky znevýhodněni a jejich náročné pasáže rychlých not – zvláště v nižších polohách – jsou sice vidět, ale ne slyšet. Nejen v této So­nátě, ale v celém recitálu byl zvuk obou nástro­jů velmi vyrovnaný, architektura dynamiky i frází byla zjevně promyšlená a pozname­naná dlouholetou zkušeností společné práce v triu. Především zásluhou citlivého vnímání cellového partu kla­víristkou znělo cello i v obávaných polohách výjimečně srozumitelně. Zaslouženým ovacím naplněné koncertní síně se umělci odměnili dvěma přídavkovými bonbónky z repertoáru Alexandra Večtomova. Těším se na chystanou nahrávku tohoto programu.

 

Psáno pro: HARMONIE 2014/03