čtvrtek, 7. prosinec 2017

Dva různé brněnské elementy: Igor Ardašev, Petr Altrichter a jejich Beethoven

Napsal(a) 

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Filharmonie Brno ve středu 6. prosince odstartovala další z řady abonentních cyklů. Ze široké palety nabízených abonmá se cyklus Filharmonie doma I zaměřuje spíše na tradičnější klasicko-romantický repertoár. Zcela v duchu současné dramaturgické koncepce tělesa však ani tato řada nesvolila z předsevzetí uvádět ne-li přímo neznámá, pak alespoň pozapomenutá, leč kvalitní hudební díla. V následujících koncertech cyklu tak zazní například díla Franze Schrekera, Antonia Cartellieriho či Jóna Leifse. V případě zahajovacího koncertu však dramaturgie nabídla tradiční a posluchačům dobře známá díla skladatelů, kteří po právu tvoří pilíře evropské hudební tradice.

Bez nadsázky můžeme tvrdit, že večer představoval jakousi mikulášskou nadílku hudbymilovným Brňanům. Na jednom pódiu totiž stanul rezidenční sólista současné sezony klavírista Igor Ardašev a hostující dirigent a bývalý šéfdirigent Filharmonie Brno Petr Altrichter. Oba hudebníci nesčetněkrát spojili své osudy s brněnskou filharmonií – Igor Ardašev především jako titulární sólista sezony 1987/1988 a Petr Altrichter jako šéfdirigent tělesa v letech 2002 až 2009. Vypočítávat jejich veškerou spolupráci s orchestrem by však zabralo podstatně déle. Nejen díla samotná, ale především světoznámý interpret po boku neméně proslulého dirigenta představují příslib nevšedního hudebního zážitku; oba navíc s úzkou vazbou na Brno.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Koncert zahájila předehra k opeře Semiramis Gioacchina Rossiniho. Skladba staví své hudební působení obzvláště na kontrastech mohutného fortissima celého orchestru a mírnějších, téměř až komorních částech dřevěných dechových nástrojů a lesních rohů. Své nezastupitelné místo v těchto řidších místech hudební faktury má především imitace. Některé motivy se tak vynoří u fagotů a procestují pak v melodických nápodobách celou sekci od klarinetů, přes hoboje a flétny až k pikole. Dechová sekce obecně zaslouží velkou pochvalu, neboť vykazovala pevnost intonační i rytmickou, jen tu a tam se objevily nepatrné intonační rozdíly ve dvojici hobojů. Dohromady však dechová sekce tvořila ryze organickou složku, která v charakteru i výrazu výsledného zvuku neměla rušivých elementů. Smyčcová sekce tuto jistotu, a především rytmickou jednotu občas postrádala; nejednalo se o nikterak velké nebo zásadní prohřešky, objevovaly se nicméně vždy ve chvíli, kdy nejvíce vynikly – v částech s pomalým pizzicatem, náhlých staccatech nebo při nasazení tónu za napjatého ticha. Nutno však pochválit výslednou barvu zvuku a obzvláště precizní práci s dynamikou – zde si především smyčcová sekce (ale také zbytek orchestru) zaslouží velké ocenění – zejména pak pozvolná a gradující crescenda střídaná náhlými pády k jemným, avšak veskrze konkrétním a jasným pianissimům. Dirigent Petr Altrichter navzdory zdánlivé bezstarostnosti pečlivě korigoval veškeré dynamické odstíny.

Stěžejním dílem večera byl Klavírní koncert č. 2 B dur Ludwiga van Beethovena. V této skladbě mohli klavírista i dirigent spojit své vize a posunout výsledek nad úroveň Beethovenovy předlohy. Oba tomuto cíli dostáli, leč každý tak nějak po svém. Ardaševův kultivovaný, laskavý, křehký a skromně lidský hudební projev stál v kontrastu k energičtějšímu a částečně bombastičtějšímu pojetí Altrichterovu. Jako by oba povídali stejný příběh různými slovy. Někdy až zamrzelo, že po klavírní frázi s ryze něžným výrazem nenastoupily zbylé nástroje jemněji. Přesto oba hledali společnou cestu. Po první větě Allegro con brio nastoupilo Adagio, ve kterém se přístupy obou hudebníků sjednotily a orchestr dokázal podtrhnout emoční vyznění klavírního partu. Třetí věta pak uzavřela první polovinu. Přesto i zde byl cítit rozpor v různém uchopení skladby, nyní však již nešlo o rozpor rušivý – byla to symbióza.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Je trochu škoda, že koncert nazvaný Beethoven Igora Ardaševa neobsahoval více Beethovena, ani Ardaševa, což vzhledem ke skutečně vysoké kvalitě interpretace zamrzí. Druhou polovinu večera tvořila Symfonie č. 5 F dur Antonína Dvořáka. Zde mohl dirigent Petr Altrichter rozvinout svoji práci s orchestrem bez ohledu na sólistu. Navzdory nejistému nasazení hned z počátku symfonie se ve výsledku jednalo o vysoce kvalitní provedení. Dirigent hnal orchestr do nejzazších extrémů, a přitom stále dbal na maximální srozumitelnost; dlužno dodat, že orchestr ani jednou nezakolísal a všem nárokům bez problémů dostál. Obzvláště půvabný a kultivovaný byl zvuk především u dlouhých legat smyčců. Stejně jako v úvodní předehře se i zde musel orchestr vypořádat s širokou dynamikou a pestrou paletou výrazů.

Opožděná mikulášská nadílka Filharmonie Brno představila bok po boku dva významné a zasloužilé hudebníky, kteří s tělesem v minulosti strávili nemalou dobu. Oba večeru vtiskli svoji nezaměnitelnou tvář a nabídli různé pohledy na jedno a totéž dílo. Filharmonie Brno tak úspěšně zahájila další z abonentních cyklů a nabízí posluchačům možnost si tuto nadílku vychutnat ještě dnes (7. prosince) a zítra. A troufám si tvrdit, že by byla chyba nechat si uniknout tak chutnou výslužku.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.