středa, 18. září 2019

Dva koncerty s Gilem Shahamem

Napsal(a) 

Gil Shaham, foto Martin Divíšek Gil Shahamfoto: Martin Divíšek

V rámci Dvořákovy Prahy zazněly v pražském Rudolfinu dva koncerty, jejichž společným jmenovatelem bylo umění Gila Shahama. Jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších představitelů současné houslové interpretace rozezněl své vzácné stradivárky nejprve s Pražskou komorní filharmonií ve Dvořákově houslovém koncertu, a příštího dne v recitálu s klavíristou Michailem Lifitsem.

Pražská komorní filharmonie (PKF) si stále udržuje vysokou kvalitu, kterou jí vtiskl její zakladatel a tvůrce Jiří Bělohlávek. V sobotu 14. září přednesla pod vedením Emmanuela Villauma dramaturgicky působivě vygradovaný program romantického hudebního vyjadřování. Večer zahájila Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35 Josefa Suka. Od lyrických poloh přes dramatická vzedmutí až k něžnému závěru vyzněla Meditace s krásně zaklenutými a dýchajícími frázemi jako vroucí upřímné vyznání víry a naděje.

Houslový koncert a moll, op. 53 Antonína Dvořáka dostal v rukou Gila Shahama trochu odlišnější atmosféru, než na jakou jsme v české tradici přivykli. Myslím však, že je velmi zajímavé a užitečné vidět občas Dvořákův hudební vesmír očima touto tradicí nezatíženými, náhle se tam překvapivě zjevují skryté kontury i nálady, jak je mohou vnímat a zdůrazňovat někteří hudbu „globálně“ cítící umělci. Gil Shaham je svrchovaně dokonalý houslista, který pro perfektní provedení své hudební představy vládne suverénní technikou, takže v jím vytvořeném hudebním obraze není nic, co by jeho představě neodpovídalo. Po velkolepě orchestrem uvedeném úvodu Allegra ma non troppo byly celá tektonika a duch projevu určovány Shahamovým svižným pojetím, oproštěným od většiny zažitých výrazových sentimentů, s trendem jakési dravosti směřující stále kupředu – o to více však zapůsobila místa zvolnění. Houslisté jistě se zájmem sledovali některé Shahamovy velmi originální smyky. Zasněně znějící téma Adagio ma non troppo mělo působivá pianissima, orchestr citlivě spolupracoval i ve vedení hlasů vůči sólistovi. Nejen v průběhu této části večera jsem si uvědomil ve světě dosud ne tak běžnou dokonalost našich hornistů (a hornistek). Svěží Finale se svižně řítilo k efektnímu ukončení s téměř dychtivou nedočkavostí a radostí sólisty, čemuž se i orchestr zřetelně snažil přizpůsobit. Skandujícímu publiku se rozzářený umělec odměnil vycizelovaným šperkem Gavotte et Rondeau ze 3. sólové Partity J.S. Bacha.

Emmanuel Villaume, foto Martin Divíšek Emmanuel Villaumefoto: Martin Divíšek

Symfonie č. 3 c moll op. 78 „Varhanní“ Camilla Saint-Saënse, ač formálně jen dvouvětá, je masivní symfonické veledílo mnoha částí i nástrojů instrumentace, včetně varhan a klavíru. Autor ji věnoval památce svého přítele Ference Liszta, a svou zvukovou, téměř imperiální velkolepostí této dedikaci odpovídá. Asi si nelze přát jejího věrnějšího tlumočníka, než je právě francouzský dirigent. Ve své vlasti je Saint-Saëns uctívanou ikonou francouzského romantismu, zřejmě i více, než Hector Berlioz, a tato symfonie od prvního provedení je nejen ve Francii jeho nejúspěšnějším dílem. Musím přiznat, že její zvuková přebohatost hodná lesku napoleonského císařství mě příliš neoslovuje, ale bezesporu toto provedení bylo dokonalé a impozantní.

Odpolední recitál Gila Shahama a Michaila Lifitse v neděli 15. září v Anežském klášteře byl jedním z vrcholných hudebních zážitků nejen tohoto festivalu. Při jejich poslechu vzniká dojem, že interpretem nejsou dva hudebníci, ale jedna bytost, natolik společně cítí a souznějí. Čtyřvětá Sonatina pro housle a klavír G dur op. 100 Antonína Dvořáka je zdánlivě jednoduché, technicky nenáročné dílo, přístupné většině amatérských hráčů. I proto je možná nejznámějším a nejhranějším Dvořákovým komorním opusem. Současně je však lakmusovým papírkem hudební inteligence a citu i toho nejzkušenějšího interpreta. Umělci vnesli do Sonatiny svěžest, upřímnou radostnost a cudný nepřemrštěný cit (jímavé Larghetto), v rychlých částech pak i sugestivní shahamovskou tempovou dychtivost.

Gil Shaham, foto Martin Divíšek Gil Shahamfoto: Martin Divíšek

Klavírní sonáta č. 2 g moll op. 22 Roberta Schumanna je jedním z nejnáročnějších vrcholů romantické klavírní tvorby. Toto dílo se svou závažností noří do hlubin, objevených Beethovenem. Schumann se Sonátou zabýval osm let, až roku 1838 dostala konečný tvar. Schumann byl skvělý pianista, takže její part je technicky velmi náročný, a ustát všechny čtyři věty v neutuchající dokonalosti výrazu hudebního sdělení není i pro nejzkušenějšího interpreta snadný úkol. Michail Lifits patří k nemnoha klavíristům, kteří i když v této sonátě rozbouří démony symfonického zvuku, tak z jejich hry stále cítíme svěžest a dokonalost.

Provedení houslové Partity č. 3 E dur Johanna Sebastiana Bacha Gilem Shahamem pokládám za jednu z nejpřesvědčivějších a obsahu nejvíce odpovídajících interpretací, které jsem slyšel. Při poslechu mi náhle vytanula nezapomenutelná provedení Leonida Kogana či Henryka Szerynga. Nádherný plnohodnotný houslový zvuk, výrazná charakteristika jednotlivých tanečních vět, perfektní technická dokonalost moderního houslisty bez přílepků módních pseudoautenticit, a současně přirozeně působící spontaneita barokního muzicírování např. v ornamentech repetic. Jedno z nejpřirozeněji působících provedení!

Gil Shaham, Michail Lifits, foto Martin Divíšek Gil Shaham, Michail Lifitsfoto: Martin Divíšek

Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57 Antonína Dvořáka byla pro mne v interpretaci Shahama a Lifitse zjevením. Ona se totiž značně liší od kanonizovaného ducha většinové Dvořákovy tvorby, a kdo v ní kutá v hledání laskavé a jasné slovanské dvořákovosti, najde jí málo. Shaham a Lifits zde ukázali málo známou podobu Dvořákovy hudebnosti, kdy se daleko více blížila rakousko-německému světu brahmsovského ducha, než pozdější zřetelné a vědomé slovanskosti. I zde můžeme spatřit vysvětlení spřízněnosti, přátelství a vzájemného pochopení Dvořáka a Brahmse. Tento rys zřejmě oba interpreti přesně vycítili, takže kdybych tuto sonátu neznal, snadno bych ji v jejich provedení mohl pokládat za objevenou čtvrtou ze tří známých sonát Johannese Brahmse. Vytrvale aplaudujícímu publiku byl odměnou bonbónek jménem Schön Rosmarin od Fritze Kreislera.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.