neděle, 3. srpen 2014

Dva jarní pěvecké recitály

Napsal(a) 

René Pape, foto Mathias Bothor/Deutsche Grammophon René Papefoto: Mathias Bothor/Deutsche Grammophon

Basista bude mít pěvecký recitál vždy jiný než tenoristé či sopranistky. Jeho hlas, ať už je to kdokoli, nevyvolává vášně a bouře nadšení, ale spíše respekt, uznání, uspokojení a dobrý pocit… René Pape, který se v koncertní řadě agentury Nachtigall Artists ve Smetanově síni (17. 6.) poprvé představil v Praze, do tohoto obrazu zapadá přesně. Jeho hlas zní ušlechtile, dostatečně mohutně a tvárně i zajímavě – a pěvec sám vystupuje velmi zdrženlivě. Uznání tedy nevyvolává díky komunikativnosti a vnějšímu efektu, jako někteří jiní sólisté, ale jen a jen díky kráse, přirozenosti či přesvědčivosti zpěvu. A v jeho případě byl pěvecký recitál jiný i volbou a sestavou repertoáru. Žádná „vděčná“ čísla, žádný chechot Jaga či Mefistofela, ani Píseň o bleše, ale pouze ponor do vážného operního umění – v první polovině Verdi, ve druhé Wagner. Celkově pouhých pět árií či spíše scén, ovšem rozsáhlých, závažných a soustředěných. Nádherně – co do kantilény i výrazu - vyšla zejména árie zklamaného krále Filipa z Verdiho Dona Carlose, plná skrývaných a jen tušených emocí, o to působivější, dojemnější. René Pape vyšel z drážďanského Kreuzchoru a jeho mezinárodní kariéra je stejně neokázalá, jako působí on sám na koncertním pódiu, a přitom stejně skvělá, jaký je i jeho zpěv. Přestože je mu jistě bližší němčina než italština, je vynikajícím verdiovským pěvcem, s hlasem na pomezí světlého a tmavého spektra, s dokonalou schopností modelovat dramaticky obsažné a textu odpovídající melodie. Ovšem Tristan a Valkýra, respektive zpěv krále Marka a Wotanovo loučení, to byly v druhé polovině ne hned kdekým snadno překonatelné kreace – rozsáhlé, uvolněně zpívané plochy pod pevnou kontrolou, velké příběhy. Zpívané nikoli velkolepě, ale příjemně, nepřepínaně. Český národní symfonický orchestr doprovázel velmi slušně, řídil německý dirigent Jonas Alber. René Pape přidal jen jednou, zato zásadně: árii Vodníka z Rusalky. Před druhou polovinou zaznělo omluvné oznámení o pěvcově indispozici, ale žádné znatelné problémy umělec neměl nebo je dobře skryl. Kdyby opravdu přišly, to už by asi ten večer raději nezpíval. Je pochopitelné, že jde primárně o osobní pocit hlasové nepohody, a lze věřit, že podobní profesionálové vědí, kde jsou hranice - kdy už by si zpěvem uškodili.

Piotr Beczala, foto Ken Howard/Metropolitan Opera Piotr Beczalafoto: Ken Howard/Metropolitan Opera

Smetanova síň není z hlediska posluchače ideálním sálem pro pěvecké recitály, nicméně se zde v posledních letech ty nejzajímavější konají – a také tenorista Piotr Beczala, jehož koncert se nabízí pro srovnání a kontext, tu dokázal získat maximální pozornost a ohlas. Polský pěvec přijel do Prahy (22. 4.) rovněž vůbec poprvé, ovšem vlastně jen pár týdnů poté, co ho u nás jako Prince v Rusalce (s Renée Flemingovou v titulní roli) sledoval v přenosu z Metropolitní opery do kin rekordní počet více než devíti tisíc lidí, takže měl na koncertě jistě „snadnější“ pozici než René Pape. Beczala je v současnosti, ne-li rovnou nejlepším, tak určitě ideálním představitelem této úlohy. Připomněl ji árií Vidino sladká… Zazpíval také árii Jeníka z Prodané nevěsty, Gounodova Romea a Verdiho Vévodu… Má lyrický, ale pevný a silný hlas. Zpívá bezstarostně naplno a je možné, že mu hlas nevydrží v této nejkrásnější a bezchybné poloze příliš dlouho, ale momentálně nemá žádné slyšitelné problémy – zatím je to spíše tušení vyplývající z typu hlasu. Jeho zpěv, odpovídající italskému školení, vyvolává pozitivní pocity, přestože sólista sám snahu o kontakt s publikem nepřehání, natož aby se podbízel. Spíše vyzařuje vstřícnost a uměleckou poctivost. Vcelku zdrženlivý (ale ve srovnání s basistou Papem přece jen mnohem extrovertnější a efektnější - a samozřejmě i trochu sentimentální) byl i v druhé, plně operetní a tedy opravdu „hitové“ polovině recitálu (Lehár, Kálmán, Tauber…). Beczalův koncert, doprovázený také Českým národním symfonickým orchestrem, začal nezvykle hned árií a žádným zahřívacím číslem – vypjatou scénou z Maškarního plesu. Končil po dvou hodinách třetím přídavkem, aniž by na balkon dolehl jakýkoli náznak hlasové únavy. Beczalův tenor bývá označován za vzrušující a současně lahodný. Nelze než souhlasit.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.