Oba dva zajímaví hosté, kteří v únoru dirigovali Českou filharmonii, patří k těm, kteří se do Rudolfina pravidelně vrací. Američan John Nelson hrál před časem s ČF Eroicu v závodnickém tempu, ve kterém hráči ani posluchači téměř nestíhali. Nicméně jeho pojetí Mendelssohnovy „Italské“ 16. 2. opravdu italské bylo – dostatečně precizní, lehké, svižné, se smyslem pro humor i pro kantilénu. A předehru k opeře Sicilské nešpory , která patří k nejsymfoničtějším Verdiho předehrám, také v našich poměrech takto velkoryse a výrazně hned tak neuslyšíme. A když, tak ne v našich operních domech. Verdiho Čtyři duchovní skladby – Quattro pezzi sacri , na které
došlo po pauze, jsou jiný svět, ani typicky italský, ani typicky verdiovský. Pražský filharmonický sbor byl Petrem Fialou výborně připraven a usiloval o vyrovnané ztišené pojetí, odpovídající světu víc jak osmdesátiletého skladatele. John Nelson naopak jakoby zůstal ve víru předchozích skladeb a před očima měl spíše dramatické Verdiho Requiem. Nejlépe tak po mém soudu vyzněly dvě části, které jsou a capella, Ave Maria a Laudi alla Verginie Maria .
Původem izraelský dirigent Illan Volkov, nejmladší šéfdirigent v historii Skotského symfonického orchestru, si už při svém debutu nevybral lehký program s Debussym a Richardem Straussem. Tentokrát to neměl o nic snadnější, když uváděl (22. 2.) Messiaena a Sibelia. Messiaenova Chronochromie je dílem, které spojuje abstraktní řád, určité spirituální prvky a výraznou zvukomalebnost – v provedení ČF nejvíce dominovala právě stránka zvukomalebná, která imituje desítky hlasů ptačí říše. Dirigent připravil pro publikum krátký rozbor skladby, který před koncertem přednesl Petr Kadlec, a z něho nejvíc vyznělo právě upozornění, který hráč ztvárňuje který ptačí druh. Celkově tedy lze říci, že nad racionalistickou a mystickou stránkou této skladby zvítězil její programní výklad. Z rané čtyřvěté skladby Lemminkäinen Jeana Sibelia žije na koncertních pódiích častěji pouze část druhá – Labuť z Tuonely . Volkov se v druhé polovině koncertu rozhodl představit dílo jako celek, v ČF takto zaznělo vůbec poprvé a připomínalo svým rozvrhem „nul-tou“ Sibeliovu symfonii. Provedení vyznělo přirozeně a měkce, ovšem právě slavná část, Labuť z Tuonely, mohla mít
silnější nebo mystičtější atmosféru, rozlehlé sólo na anglický roh vyšlo bez chyb, i když mohlo být výraznější. Sibeliova severská romantika se ukázala jako velmi vděčná.
