středa, 21. únor 2018

Dva hlasy a jedno cello u nohou Kristových

Napsal(a) 

Silvia Frigato, Francesca Aspromonte a Václav Luks, foto Petr Kadlec Silvia Frigato, Francesca Aspromonte a Václav Luksfoto: Petr Kadlec

Letošní veskrze duchovní sezona Collegia 1704 pokračovala včera koncertem, v jehož obsahovém i interpretačním centru pozornosti stála ženská hrdinka. Oratoria benátsko-vídeňského barokního skladatele Antonia Caldary se velkým ženám římskokatolických dějin věnovala poměrně nezřídka, mezi jeho dvaačtyřiceti díly této formy najdeme například Il martirio di Santa Caterina nebo Oratorio per S. Francesca Romana. Častými náměty nejen Caldarových oratorií jsou pomyslné souboje ctností a neřestí, duše a těla, fyzické vášně a duchovního povznesení. A protneme-li tyto dvě veličiny, dostaneme se k jednomu z nejhranějších Caldarových oratorií o novozákonní napravené hříšnici Máří Magdaleně.

A srdce nechť je bitevním polem. Vzhůru k vítězství nebeské Lásky! Vzhůru k vítězství pozemské Lásky!“ Zhruba v tomto duchu se odehrává dvouapůlhodinové oratorium Maddalena ai piedi di Cristo pro šest sólových hlasů. Rozpolcenost Magdaleny rozdmýchávají alegorické postavy nebeské a pozemské lásky, do jejího příběhu vstupuje její sestra Marta, Farizej a Kristus, všichni obdařeni efektními áriemi caldarovské melodiky čerpající z toho nejlepšího, co nabízela benátská barokní opera. Celkem 31 árií prokládaných recitativy činí z s přihlédnutím k absenci sborové složky z Maddaleny poměrně náročné posluchačské sousto, není proto myslím od věci přistoupit k citlivým škrtům, jak to učinilo například Collegium Marianum při svém provedení v roce 2010, nebo také René Jacobs na skvělé nahrávce, kterou pořídil v roce 1996 pro Harmonia Mundi. Dirigent Collegia 1704 Václav Luks se rozhodl uvést oratorium ve své kompletní podobě, Dvořákova síň Rudolfina měla tedy dostatek času si Caldarovu hudbu užít.

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

A kvůli čemu se vyplatilo včerejší koncert vyslechnout od začátku až do konce? Především kvůli třem ženám na pódiu. Velkým objevem pro mě byla mladá sopranistka Francesca Aspromonte (1991), která sbírá zkušenosti na velkých scénách pod vedením takových jmen jako John Eliot Gardiner nebo Christophe Rousset. Její Maddalena byla co do techniky naprosto bezstarostná, zvukově jiskřivá, ale především neuvěřitelně plastická. Takové kumštýřské pohrávání si s dynamikou jsem u podobně mladého zpěváka dlouho neslyšela. Přitom vždycky v rámci logiky fráze, harmonické modulace, celkové výstavby árie.

Druhá výjimečná žena tohoto večera nemusí být českému posluchači neznámá. V minulosti jste ji už mohli s Collegiem slyšet a pokud jste si vloni nenechali ujít alespoň záznamy monteverdiovské operní trilogie pod vedením Gardinera, za kterou sbírala obdivné ohlasy i Hana Blažíková, určitě vám neunikla drobná sopranistka Silvia Frigato. Pevně, přímočaře vedené vokály, pro někoho možná až na hranici ostrosti, naprosto rozpoznatelné, fantasticky vypointovaná dikce, z toho plynoucí výjimečná srozumitelnost textů a skvěle vypracované recitativy. Pokud by někdo zdejším mladým zpěvákům měl dávat pomyslné masterclass s titulem Umění barokního recitativu aneb O čem mluvím, když mluvím a zároveň zpívám, měla by to být Silvia Frigato.

Silvia Frigato, Francesca Aspromonte a Václav Luks, foto Petr Kadlec Silvia Frigato, Francesca Aspromonte a Václav Luksfoto: Petr Kadlec

A do třetice Češka mezi dvěma Italkami. Velký prostor dostává v Caldarově oratoriu obligátní violoncello, které vede dialogy v áriích s Maddalenou (Pompe inutili, Voglio piangere) nebo Farizejem (Dove il rè sapiente). Za prvním violoncellem včera tak jako při ostatních koncertech Collegia seděla skvělá Hana Fleková, která si při každém svém vstupu přivlastnila pozornost celého auditoria (moc ráda jsem slyšela, když se jí taky při závěrečném děkování odvděčilo bouřlivým potleskem).

Velice dobře se svých rolí zhostili tenorista Václav Čížek, basista Hugo Oliviera a kontratenorista Raffaele Pe (s výjimkou poněkud bezradných koloratur), přešlapem bylo bohužel hostování kontraaltistky Sonii Priny, která u sólového pultíku strávila příliš mnoho času (šest árií) na to, abych její technicky naprosto nezvládnutý hlas mimo veškeré estetické kategorie mohla přejít taktním mlčením. Kvalitativně nekonzistentní, leč dobrodružný večer!

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.