Už předem bylo jasné, že když se bude na Silvestra v kostele Sv. Šimona a Judy dávat „opus magnum“ Johanna Sebastiana Bacha, Velká Mše h moll , BWV 232, v interpretaci Václava Lukse a jeho souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 , půjde o něco mimořádného. Netřeba jistě připomínat, o jak náročné dílo jde: klade nesmírně vysoké požadavky na instrumentalisty, na zpěváky a koneckonců i na posluchače, vždyť stopáž díla se blíží dvěma hodinám a Václav Luks záměrně rezignoval na možnost přestávky!
Vše ovšem začalo spíš jako silvestrovská zábava: ve chvíli, kdy už byli orchestr i zpěváci nastoupeni na scéně (po téměř 20 minutovém zpoždění, protože kostel se plnil velmi pomalu, ale zato důkladně), prošel dirigent od dveří vedoucích na pódium ke dveřím od šaten – a to je dlouhá cesta! – asi třikrát. Vzápětí se publiku dostalo vysvětlení – při třetím příchodu už měl totiž dirigent večera konečně v ruce partituru, která zůstala zamčená v šatně na ochozu. Václav Luks tento malý „lapsus“ vtipně divákům osvětlil s omluvou za nechtěný silvestrovský vtip a popřál všem krásný zážitek. A pak se začaly dít věci.
Na monumentální dílo netřeba mohutný provozovací aparát, Luksovi stačilo 14 zpěváků a malý ansámbl. Je si dobře vědom kvalit každého z nich a hlavně – sám měl po celou (dlouhou) dobu vše pod kontrolou: už od prvních taktů Kyrie byl vnímavější posluchač doslova pohlcen gejzírem barev, čistotou muzikantského projevu, důmyslnou výstavbou každé fráze, absolutním ponorem do hloubky zpívaného textu a hudební architektury.
Nebyl čas vydechnout, nezbylo než nechat se překvapovat a omračovat jedním efektnějším číslem za druhým. Přesně v duchu dobové praxe ani zde nebylo hlavních sólistů „před“ a doprovodného sboru „za“: všichni zpěváci stáli za orchestrem a na své sólové árie postupně přicházeli a odcházeli dle potřeby. A i když mezi jednotlivými výkony byly kvalitativní rozdíly, hovořit by se mělo jen o výkonech skvělých a dobrých. Špatných nebylo.
V áriích, v nichž Bach doslova kouzlí geniální kombinace lidského hlasu a sólového nástroje, docházelo díky vzácně shodnému cítění a frázování ke skutečným dialogům. Kterou část vyzdvihnout? Laudamus Te , v níž se spojil znělý soprán Dagmar Šaškové s vynikajícím houslovým sólem Lenky Torgensen ? Působivou altovou árii s obligátním hobojem Qui sedes ad dexteram Patris jako příležitost pro výbornou altistku Kamilu Ševčíkovou ? Velmi náročnou část Quoniam Tu solus Sanctus , kde své mistrovství ukázal hornista Erwin Wieringa a příjemně překvapil basista Marián Krejčík ? Nebo Et in Spiritum Sanctum s jedním z nejlepších pěveckých výkonů večera, který předvedl barytonista Tomáš Král ? Věřím, že o tomto mladém muži ještě hodně uslyšíme. Dech beroucí byly výkony Johannesa a Almut Ruxových a Karla Mňuka , kteří ovládají klariny lépe než leckterý trumpetista svůj moderní nástroj.
Ve sborových částech vládla vzácná souhra v rytmice i agogice, v přesném orchestru právě tak, zřetelná artikulace umožnila posluchači dobře se orientovat v mnohohlasém předivu, dynamická škála měla desítku odstínů, ze slov o Ukřižování šel smutek, který zaplašila až živelná radost ze Vzkříšení. A nad tím vším Václav Luks s naprostým přehledem o všem a o všech, zřetelným gestem a spontánním projevem jako zosobnění muzikálnosti a inspirace.
Toto bylo zkrátka provedení, o kterém se hovoří jako o strhujícím. Doslova. Po posledním tónu a několikavteřinovém posvátném tichu se opravdu strhly nadšené ovace. Ani po téměř dvou hodinách ještě publikum nemělo dost a Luks se svými Collegii musel odpovědět přídavkem.
V rozhovoru pro stanici Vltava nadnesl Václav Luks možnost, že by se z tohoto koncertu mohla stát jakási každoroční tradice. Přimlouvám se za to! Nejde totiž jen o večer s krásnou hudbou, jen o vynikající historicky poučené provedení, jen o další z řady koncertů staré hudby. Jde i o symbol a krásnou a potřebnou myšlenku: jak lépe poděkovat za končící rok než zastavením se, zaposloucháním a zamyšlením nad takovou duchovní hloubkou, před níž (nadto v takovém provedení) nelze než smeknout?
