Dušičkový FOK s Garrickem Ohlssonem

Přesně týden po Dušičkách, ve středu 8. listopadu 2017, nabídl FOK abonentům orchestrálního cyklu C2 značně originální „postdušičkový“ koncert. Program zahájila Pohřební píseň Igora Stravinského. Po ní následovala suita z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, jejíž poslední věta nese název Blažená smrt panny Fevronie. Ženich panny Fevronie, carevič Vsevolod, byl v té době už mrtev, protože byl zabit se spoustou dalších bojovníků v předposlední větě suity, nazvané Bitva u Keržence. Brahmsův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 83, jenž zazněl po přestávce, sice nenese žádný „dušičkový“ programní název, ale skladatel cituje v jeho volné větě dvě své písně – Immer leiser wird mein Schlummer (Stále tišší je můj spánek) a Todessehnen (Touha po smrti), které už jen samotnými svými názvy dostatečně zřetelně naznačují, o čem se v nich zpívá. Také počasí jako by se v onu listopadovou středu rozhodlo podpořit zvláštní dramaturgii tohoto koncertu. Celý den byl kalný, mlhavý a ubrečený. (Tohle nevlídné, zasmušilé mlhavo bylo možná jedním z hlavních důvodů, proč přišlo do Smetanovy síně méně posluchačů, než by si býval tento koncert zasloužil.)

Smuteční píseň napsal šestadvacetiletý Igor Stravinskij na památku svého učitele Nikolaje Rimského-Korsakova v roce 1908. Skladba byla poprvé provedena v lednu 1909, pak však její notové materiály zmizely a objevily se až na jaře roku 2015 mezi nezkatalogizovanými rukopisy knihovny Petrohradské konzervatoře. Novodobá premiéra se uskutečnila v Sankt-Petěrburgu v prosinci 2016, poté bylo toto dílo uvedeno v několika dalších městech. Na koncertě FOKu zazněla Smuteční píseň v české premiéře. Skladba je postavená na jednom tématu, doprovázeném téměř neustálým tremolem smyčců, přičemž barevně těží především z temnějších zvukových poloh. Dílo má zvláštní atmosféru, slovy jen těžko postižitelnou. Ke cti orchestru FOK i jeho dirigenta Petra Altrichtra budiž řečeno, že přednesli tuto monotematickou a poměrně statickou kompozici velmi sugestivně, s bohatě propracovanou dynamikou, a že tak už v prvním čísle koncertu zanechali u posluchačů ten nejlepší dojem.

Garrick Ohlsson, foto FOK

Ještě barevněji se orchestrální paleta FOKu rozzářila ve suitě z opery Nikolaje Rimského-Korsakova Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii, kterou vytvořil skladatelův žák a zeť Maximilian Steinberg. Nikolaj Rimskij-Korsakov se řadí k největším mistrům barvité instrumentace a FOK dokázal vytěžit z jeho partitury maximum. Zvukové barvy se proměňovaly a mísily v nespočtu nejrůznějších kombinací a Petr Altrichter pracoval s výrazovými kontrasty tak nápaditě, že dílo vyznělo ne jako suita, ale jako působivá symfonická báseň.

Vrcholem večera se stal Brahmsův 2. klavírní koncert, v němž jako sólista vystoupil Garrick Ohlsson. Rozsáhlá padesátiminutová skladba klade velké nároky jak na sólistu, tak i na orchestr. Ohlsson byl evidentně ve výborné formě. Už z jeho pohádkového vstupu hned ve druhém taktu a o chvíli později z velkého sóla na začátku první věty bylo zjevné, že má tento koncert dokonale zažitý. Technicky byl naprosto „nad věcí“, jeho vláčné ruce s dlouhými prsty mnohdy jako by se ani nedotýkaly kláves. I nejnáročnější pasáže hrál s obdivuhodnou lehkostí a působil dojmem, že nemusí vynaložit vůbec žádnou námahu na to, aby se mu klavír rozezněl v plném lesku. Lyrické partie přednášel nesmírně citlivě, s odzbrojující básnickou imaginací, a v adagiové části volné věty jako by nás snad dokonce už přenesl někam mimo tento svět – pod nekonečnou večerní oblohu, na níž se pomalu začínají rozsvěcet hvězdy. Hvězdné okamžiky zažil tentokrát také orchestr, který se vzepjal k výkonu, jaký jsem u něho snad ještě neslyšel. Byl Ohlssonovi skutečně rovnocenným partnerem, inspirovaným i inspirujícím. Pro mne byl Brahmsův 2. klavírní koncert s Ohlssonem, FOKem a Petrem Altrichtrem rozhodně jedním z největších zážitků letošní koncertní sezony. A Garricka Ohlssona jsem obdivoval o to víc, že dokázal po tak náročném výkonu ještě zahrát přídavek: závěrečné Capriccio z Brahmsových Sedmi fantazií, op. 116.

Když jsme vyšli z Obecního domu do sychravé listopadové noci a rozevírali jsme deštníky, musel jsem si přiznat, že tenhle koncert byl sice možná hodně dušičkový, ale především mimořádně krásný.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější