pátek, 24. leden 2020

Duchovní paralely minulosti a dneška v Brně

Napsal(a) 

Alexander Liebreich, Tigran Mansurjan, foto Jiří Jelínek Alexander Liebreich, Tigran Mansurjanfoto: Jiří Jelínek

V rámci abonentního koncertu nabídla Filharmonie Brno 23. ledna 2020 konfrontaci protestantské duchovní tvorby Johanna Sebastiana Bacha a Requiem arménského soudobého autora Tigrana Mansurjana, které zde bylo uvedeno v české premiéře za přítomnosti autora.

Z Bachova díla zazněly dvě kantáty z jeho lipského období: Liebster Jesu, mein Verlangen (BWV 32) a Also hat Gott die Welt geliebt (BWV 68). Těžiště kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen leželo v dialogu mezi Duší (sólovým sopránem) a Ježíšem (sólovým basem). Tyto postavy ztělesnili sólisté Anja Petersen a Andrew Redmond, oba členové prestižního berlínského komorního sboru RIAS. Anja Petersen se svým spíše lyrickým sopránem zaujala příjemnou a sytou barvou tónu i stylovou a intonační čistotou. Zdařilá byla v jejím podání zejména árie Mein gläubiges Herze, pro niž nalezla prostý, až dětsky upřímný projev. Andrew Redmond naproti tomu vládl spíše světlejším barytonem a jeho hlas se na některých místech dostatečně nenesl a nedosahoval potřebné síly a barevnosti, ačkoli ani jemu nelze upřít stylovou poučenost a intonační jistotu v koloraturách.

Bachovy kantáty byly orchestrem hrány na moderní nástroje. Přestože v programu koncertu byla deklarována snaha přiblížit se tzv. poučené interpretaci, ne vždy se vše úplně zdařilo. Především je nutné ocenit, že německý dirigent Alexander Liebreich, žák propagátora poučené interpretace Nikolause Harnoncourta, s orchestrem poctivě pracoval na stylovosti frázování a dokázal podnítit smyčce k promyšlené práci s vibrátem. Perfektní byly zejména výkony sólistů – hobojistky Anikó Kovarikné Hegedűs v sopránové árii Liebster Jesu, mein Verlangen, houslisty Pavla Wallingera v basové árii Hier in meines Vaters Stätte a violoncellisty Michala Greca v árii Mein gläubiges Herze.

Anikó Kovarikné Hegedűs, Anja Petersen, foto Jiří Jelínek Anikó Kovarikné Hegedűs, Anja Petersenfoto: Jiří Jelínek

Ve sborových chorálových částech obou kantát se dirigent rozhodl uplatnit zesílení vokálních hlasů pomocí trombonů. To byla sice běžná dobová barokní praxe, na moderní nástroje a v akustice brněnského Besedního domu však žestě sbor bohužel nehezky přehlušovaly. Jako zcela nepatřičné se ovšem jevilo uplatnění pikolové trubky, která nahradila party, jež jsou v dobových provozovacích materiálech Bachových kantát označeny jako „corno“ a „cornetto“. Problematice nástroje Bachem označovaného jako „corno“, případně „corno da tirarsi“, byla věnována celá spousta odborné muzikologické literatury, s největší pravděpodobností se však jednalo o nástroj podobný spíše lesnímu rohu než trubce. Oproti tomu „cornetto“ je dobovým italským označením cinku, tedy dřevěného nátrubkového nástroje, který má spíše jemnou a od pikolové trubky zcela odlišnou tónovou barvu. Ta se oproti průraznému zvuku pikolové trubky naopak výborně pojí se zpěvními hlasy. Smíšený sbor Czech Ensemble Baroque Choir se zhostil skvěle jak prostých homofonních chorálových vět, tak polyfonní motetové sazby, přičemž bohatě těžil ze svých zkušeností s poučenou interpretací barokní hudby.

Celá druhá polovina večera byla věnována Requiem Tigrana Mansurjana (*1939). Dílo zkomponované roku 2011 věnoval skladatel obětem tzv. arménské genocidy. Při této události, která se odehrála roku 1915 na území Osmanské říše pod nadvládou Turků, bylo zavražděno přibližně 1,5 milionu obyvatel arménské národnosti, řada z nich byla vyhnána ze svých domovů a skončila v exilu. Tyto hrůzné a nelidské činy dodnes stigmatizují celou arménskou společnost. Cestu, jak se s genocidou vyrovnat, se nezřídka pokouší najít i současné arménské umění. Sám Mansurjan se narodil roku 1939 v libanonském exilu, během genocidy ztratil část své rodiny a zpět do své země se s rodiči mohl vrátit teprve ve svých osmi letech. Do vyjádření umělecké pocty obětem arménské genocidy se tak nutně musela promítnout osobní rovina.

Formou Requiem ovšem Mansurjan pozvedl uctění památky do nejobecnější roviny. Rozhodl se nevztahovat svou uměleckou výpověď ke konkrétním událostem, nepotřeboval zhudebňovat literární nebo básnickou reflexi arménské tragédie. Mansurjanovo Requiem je vyjádřením podobně nadosobních životních pocitů, které k soudobému posluchači plynou z Requiem Mozarta, Verdiho, Faurého nebo Schnittkeho. Jedná se o vyjádření skladatele, který se svou uměleckou řeč rozhodl zakotvit na principech tisícileté tradice arménské duchovní hudby. A právě vztah k tradici je pro Mansurjanovo Requiem charakteristický. Z toho vyvěrá i úcta k původnímu latinskému textu a k jeho poselství, takže slovům je v Mansurjanově hudbě vždy rozumět.

, foto Jiří Jelínek foto: Jiří Jelínek

Skladba je orámována meditativními Requiem aeternam a Agnus Dei, citově naléhavými modlitbami, vycházející z intonačního podkladu tradičního arménského církevního jednohlasu. (Tonalita postavená na „bartókovském“ modálním základě je ostatně typická pro celé toto dílo.) Mezi okrajové části je vsazeno jakési dramatické tableau sahající od Kyrie přes sekvenci a offertorium až k Sanctus. Kyrie působí dojmem obřadního tance s názvuky arménské lidové hudby. Z dlouhého textu předreformní sekvence Dies irae si Mansurjan vybral pouze dvě úvodní sloky o dni hněvu, dále obraz otvíraní hrobů za mocného zvuku polnic (Tuba mirum) a verše o slzách v den posledního soudu (Lacrimosa). Dies irae otevírají sugestivní sestupné běhy smyčců a koktavý, strachy se zalykající zpěv sboru. V dramatickém gestu je zde Mansurjan podobný Verdimu nebo Dvořákovi, nikdy však není přehnaně teatrální. Tuba mirum téměř bez účasti orchestru využívá responsoriální techniky s předzpěvy sólistů a modálně laděnými odpověďmi jednohlasého sboru ozvláštněnými na několika místech občasnou heterofonií či prodlevou. Efektním dojmem působí na začátku Lacrimosa glissanda smyčců evokující stékající slzy. Vrchol celého díla položil Mansurjan do offertoria Domine Jesu Christe, v němž orchestr neustálými crescendy a secco akordy graduje exaltovaný homofonní zpěv sboru.

Jako celek působilo Requiem téměř jednaosmdesátiletého skladatele dojmem sice nikoli přelomového, přesto zralého a efektně vystavěného díla, v němž autor zúročil svou bohatou tvůrčí invenci. Provedení pod taktovkou Alexandra Liebreicha, který dílo roku 2011 premiéroval, mělo výbornou úroveň a potřebnou jiskru. Zaujal zvláště výkon smíšeného sboru, který se vyznačoval precizní dynamikou a intonační čistotou. Ne vždy však byly hlasové skupiny zvukově ideálně vyrovnané. Na některých místech trochu chyběl znělý a barevný basový fundament. Interpreti i přítomný skladatel Tigran Mansurjan sklidili zasloužené a dlouhotrvající ovace ve stoje.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.