Uvedení Stabat mater Antonína Dvořáka na festivalu Dvořákova Praha má naprostou logiku a bylo na začátku sezony (17. 9.) jednoznačným obohacením koncertní nabídky v metropoli. Zájem publika potvrdil, že poptávka po takových programech je veliká. Katedrála sv. Víta byla na připravených místech k sezení zcela zaplněna. Chrámový prostor je však současně jak výhodou, tak i hlavním problémem takového koncertu. Kdo přišel meditovat, nechat se unášet atmosférou a vemlouvavými tóny duchovní hudby, mohl být spokojen. Kdo by se rád potěšil detaily a odstíny, záchvěvy niternosti a jemnými proměnami a přechody, musel vědět nebo zjistil, že se k němu nuance nedonesou. Dostalo se mu spíše informací o díle než díla samotného. Interpreti ovšem byli zárukou výborného provedení – a bylo by rouháním tvrdit, že jich bylo pro tento typ produkce „škoda“; málo výraznou interpretaci by samozřejmě akustika kostela přes svou milosrdnost určitě plně nevykryla. Andělsky lahodný hlas Simony Šaturové , jadrný bas Petera Mikuláše i hlasy Terézie Kružliakové a Michala Lhotského se nesly chrámovou lodí dobře a Pražský filharmonický sbor zněl ve všech dynamikách kompaktně. Osobnost dirigenta Paula McCreeshe za pultem orchestru FOK se v dané akustice projevit nějak výrazněji nemohla. Připravil spolehlivou, nevyhrocenou, standardní a působivou podobu partitury, volil věcnější, tedy spíše živější tempa a dovedl provedení k uspokojivému závěru. Ztišeným a pozorným posluchačům i přes značnou vzdálenost od pódia ke svátečnímu zážitku napomohla nakonec především symbióza hudby a zšeřelého prostoru.
