neděle, 28. prosinec 2008

Drážďany - Šokující Schoeck

Napsal(a) 

Drážďany - Šokující Schoeck Drážďany - Šokující Schoeck

Bezvládné mužské tělo s vyhřezlými krvácejícími vnitřnostmi. A hned vedle skoro stejně pokroucená žena. Dala zabít, přestože milovala. Tak končí drážďanská Penthesilea . Bizarní, nesmírně sugestivní příběh podle stejnojmenné Kleistovy tragédie, ze kterého jde až mráz po zádech. Drama z řecké mytologie, zdaleka ne nepodobné Straussově Salome. Však také Othmar Schoeck (1886 - 1957) inspiraci Straussem, ale i Wagnerem a Ravelem přiznával. I tak ale rozhodně dokázal být svůj - jak třeba potvrzují hned dva klavíry v orchestřišti (i když v Drážďanech od února hrají pozdější přece jen trochu "učesanější" verzi, ve které na rozdíl od té původní už nechybějí smyčce). Drásající křik i komorně ztišený recitativ, burájející atonalita i docela líbivá melodie, ohromující sborové scény i magicky přitažlivé přiblížení všech zákoutí psychiky jednotlivce - takový je Schoeckův expresivní jazyk (chvílemi připomínající třeba Schönbergovo drama Erwartung). Právě v saské metropoli měla Penthesilia před jednaosmdesáti lety svou premiéru (další verze uvedli vzápětí v Curychu a o něco později pak v Lipsku). Těžko říct, proč se natrvalo nikdy na operních jevištích neuchytila. Rafinovaně dramaticky vyklenuté dílo přitom budí zdání, že s dneškem musí souznít snad ještě líp, než s dobou svého vzniku. V Semperově opeře je to ale bezesporu i zásluhou režiséra Güntera Krämera . (Jak jen rozmanitý je jeho výrazový slovník, srovnáme-li aspoň z poslední doby třeba jeho vídeňskou Židovku, salcburského Mitridata nebo drážďanskou Lásku Danainu!) Krämer si vystačí jen s obrovskou různě se naklápějící a otáčející pozlacenou stěnou a s více či méně roztaženou oponou. Prakticky veškerou pozornost tak soustřeďuje na vnitřní svět hlavní hrdinky, pro niž v Drážďanech našel vskutku ideální představitelku. Iris Vermillion (v současnosti ceněná hlavně jako Straussova Herodias) prostě budí zdání, jako by Schoeck psal Penthesileu přímo pro ni. Její mezzosoprán sice není ve všech polohách úplně ideálně vyrovnaný, ale je obdivuhodně tvárný a ve výrazu schopný nečekaných proměn. Respekt budí Vermillion také svým absolutně stoprocentním nasazením a vnitřním prožitkem, jaký se v opeře hned tak nevidí (však se také po posledních taktech - po pouhé hodině a čtvrt - sotva držela na nohou). Pochopitelně tak trochu ve stínu zůstal spolehlivý Markus Nieminen jako mužný Achilles. Zmínit je ale rozhodně třeba ještě Gerda Albrechta - měl jsem z něj pocit, jako kdyby právě tuhle nelehkou partituru měl v ruce snad obden a jen si vychutnával ty nejjemnější finessy. Zkrátka a dobře: Tak trochu šok - dostat se z našich poměrů na tuhle produkci.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.