Aktualizovat Mistry pěvce norimberské se zdá na první pohled žádoucí. Vždyť klíčové téma této olbřímí partitury komicko-slavnostní opery, partitury jedné z nejrozsáhlejších, ale i nejinvenčnějších v operní literatuře vůbec, má značný přesah do současnosti. Téma tradice a inovace v umění, téma sepětí tvůrců s lidem. Ale nestačí jen obléci postavy do soudobých kostýmů a přitom převzít sociální vztahy a detaily určující průběh jednotlivých situací tak, jak je přináší Wagnerovo libreto situované do Norimberka 16. století s hlavní postavou historicky žijícího Hanse Sachse. Jak může soudný člověk věřit, že se známý středověký spisovatel vyskytuje v soudobém kostýmu? Je to jenom jeho jmenovec, nějaký potomek anebo se z historického velikána německé literatury stal pouze symbol, fantom hlasatele pokrokových názorů na vývoj umění a k tomu ještě strážce přirozených vazeb umění k životu a politice, navíc prototyp sebekritického muže i chápajícího člověka, který dokáže rezignovat a ustoupit ve svých citech k mladistvé Evě? Už jenom představa, že by se takto společensky vysoce postavený a věhlasný muž živil „ševcovinou“, je absurdní stejně jako představa, že by si Beckmesser nebo Eva nechali u něho „ručně“ šít boty. Ostatně nechtěl bych vidět údiv, kdybych se ptal na norimberské radnici, kdo tam pracuje jako „městský písař“ a zda zaměstnávají ponocného na celý nebo poloviční pracovní úvazek. Stejně nevěrohodně působí, když se rytíř von Stolzing oblečený jako vagabund s baťůžkem dovolává jako svého „učitele“ středověkého minnesängera Walthera von der Vogelweide anebo na ulici provozuje Beckmesser milostné dostaveníčko a poté se vážení měšťané porvou v nočních košilích na veřejném prostranství. Režisér Claus Guth aktualizační rámec soudobých kostýmů (výtvarník scény a kostýmů: Christian Schmidt ) v nové inscenaci Saské státní opery pouze „převzal“ od svých kolegů, snad z obav, aby nevybočil z řady. Není divné, že všechny významné inscenace „Mistrů pěvců“ z poslední doby (Stuttgart, Frankfurt, Hamburk, Mnichov a Bayreuth) se sobě navzájem podobají jako vejce vejci, že všechny mají soudobé kostýmy a na institut „středověkých cechů“ se pokoušejí naroubovat dnešní manažerský marketing? To je ovšem daň stádnosti, kterou zřejmě musel Guth podstoupit, aby se neodepsal hned zkraje. Navíc scénografická koncepce hladkých ploch a velkých posuvných kvádrů coby pódií, soklů a podstavců seřazených do strohých geometrických rozměrů a okolo nich roztroušených maket středověkých domků neumožňuje smysluplně rozehrát téměř žádnou situaci. Olemování řadou skříněk, kde mají „mistři pěvci“ něco jako šatnu, ani velký monitor, kde může „merkýř“ Beckmesser zviditelňovat svoje kritické výhrady, to již nezachránilo. Spíše než téma tradice a jejího rozvoje, téma věčného zápasu starého s novým vzrušuje režiséra Gutha téma zápasu velkorysosti s malicherností, téma, které vyneslo do popředí jako tragikomickou postavu městského písaře Beckmessera, úzkostlivého a zavile mstivého pedanta, který musí mít vždy poslední slovo, který je ochoten svoji vrozenou nadřazenost skrývat za maskou servility a podkuřování a který je pro svůj egoismus schopen všeho. Komický je ve své urputné snaze získat ruku mladičké Evy, směšný je nejen ve svém milostném vzplanutí, ale především ve víře, že má šanci soutěž vyhrát, a tím se stát favoritem i u samotné Evy. Skvělého představitele našel pro svou koncepci režisér v Bo Skovhusovi . Ten v nesčetných momentech odhaluje složitou psychologii vnitřně narušeného jedince. A nevadí ani, že ve scéně „svatojánské noci“, kdy dav svlékne Beckmessera téměř donaha, se odhalí výstavní atletické Skovhusovo tělo, Beckmesser je poznamenaný duševně. Alegorii provázející tuto scénu nelze ovšem zcela rozšifrovat: Beckmesser má oslí hlavu, David vlčí a Hans Sachs býčí. A to, že David při této scéně zatne nůž do dmoucího se Beckmesserova moudí, nutno brát toliko symbolicky. Čerstvě kastrovaný Beckmesser by musel asi putovat spíše do špitálu než druhý den na soutěž. Ve sledu s dějem se Beckmesser dočká výsměchu, ale paradoxně jeho dadaisticky laděný zpěv působí „moderněji“ než poněkud kýčovitě laděná soutěžní píseň Waltherova. A aby svou koncepci „tragické“ podoby Beckmesserova údělu režisér ještě podtrhl, nechává ho přijít v samotném závěru opery na scénu s prostřelenou krvácející hlavou. Bohužel tímto divadelně jistě působivým detailem také prokázal Claus Guth necitlivost vůči interpretovanému dílu: jednak nic takového Wagner coby libretista a skladatel ani nenapsal, ani nezamýšlel, a co hlavně: do cody, kdy už jenom může padat opona, tu chtít vtěsnat tak závažnou dramatickou situaci je jak žánrově, tak kompozičně zcela nepatřičné.Hudebního nastudování se ujal nový generální hudební ředitel drážďanské opery Fabio Luisi . A stručně řečeno: žádná sláva. Kapelník, který se osvědčil jako provozně zdatný dirigent převážně italských oper, si s Wagnerovým veledílem příliš neporadil. Dominuje nepříliš diferencovaný hutný zvuk orchestru s patetickým triumfálním pochodem, vnitřně složitá partitura nenašla adekvátní precizní a „požehnanou“ interpretaci. Ani pěvci s výjimkou Skovhuse nebyli zcela na výši svých úkolů. Alan Titus coby Hans Sachs zahltil výraz nediferencovaným shlukem forzírovaných frází, Raymond Very konvenční lyričností se dotkl jenom přibližně podstaty Stolzingových zpěvů a Ute Selbig v roli Evy působila příliš subretně, její potlačovaná zlost a rafinovaná ženskost vyznívaly titěrně. Příliš vyšinutě se jevil David Olivera Ringelhahna , a tak ani skvělá Christa Mayer coby Magdalene toho už příliš nemohla zachránit. Poklonu ovšem zaslouží jedinečný sbor drážďanské opery (sbormistr Ulrich Paetzholdt ), který ani tentokrát nezklamal.
