Pro nás zcela neznámá opera švýcarského skladatele Othmara Schoecka (1886 – 1957), považovaného za jednoho z posledních romantiků, který zejména po kontaktu s hudbou Schönbergova okruhu a s hudbou Igora Stravinského proměnil ve dvacátých letech svůj tonální hudební jazyk a vstoupil mezi tehdejší avangardisty, aby od třicátých letech jejich okruh opustil a hledal svůj vlastní způsob hudebního vyjádření. Je známý svými snad třemi sty písněmi, sborovými skladbami, koncertem pro housle a orchestr… a také osmi operami. Penthesilea , která bývá pro svou strhující expresivitu srovnávána se Straussovou Elektrou, měla svou velmi úspěšnou světovou premiéru v lednu roku 1927 v drážďanské Semperoper. Tuto jednoaktovou operu složil Schoeck podle stejnojmenné tragédie Heinricha Kleista především pro představitele Penthesiley, Achilla a sbor. Titulní role je napsaná pro suverénní dramatický soprán, který nesejde z jeviště a kromě těžké pěvecké partie nabízí i neméně obtížnou a lidsky náročnou postavu královny Amazonek.
Královna Amazonek Penthesilea bojuje s řeckým hrdinou Achillem. Je jím poražena, ale neví o tom, protože zraněna ztratila vědomí. Achilles, aby ji získal, předstírá, že bitvu vyhrála, protože ví, že ona si smí vzít jen toho, jenž jí v boji podlehne. Královna se do něj vášnivě zamiluje, avšak jakmile zjistí, že ji obelstil, její láska se rychle změní v nenávist. Achilles, aby ji přesvědčil o své náklonnosti, vyzve ji k souboji na život a na smrt. Penthesilea si to vyloží tak, že ji chce znovu pokořit. Vezme si na pomoc psy, nechá jimi Achilla rozsápat a spolu s nimi smyslů zbavená trhá jeho tělo na kusy. Pak se ptá, kdo spáchal ten strašný čin. Když pochopí, že milující Achilles přišel neozbrojen, aby se jí vydal na milost a nemilost, umírá vlastní rukou.
Jak inscenovat neinscenovatelné? Na internetových stránkách Semperoper jsem našla videozáznam s krvavým závěrem opery a také většina fotografií představuje hrůzné krvavé divadlo. Jak se ukázalo, zřejmě především z marketingových důvodů!? Při reálném diváckém zážitku jsem se před představením nadechla a vydechla jsem snad až na jeho konci. Bylo o něčem jiném. Režisér Günter Krämer a jeho spolupracovníci pochopili operu jako výzvu k divadelnímu výkladu zákrutů ženské a mužské duše a těla, jejich vzájemné přitažlivosti i neustálého soupeření o hierarchii jejich vztahu, podřízení a podrobení se zákonům lidským i božím, spojení mýtu s odvěkou realitou.
Při předehře stojí za průhlednou oponou řecký voják ve zlaté zbroji – Achilles. Herečka Anna Franciska Srna (oděná stejně jako ostatní Amazonky) přednáší úryvek z korespondence Marie von Kleist s Heinrichem Kleistem. Na jevišti proti sobě stojí mužský sbor s cylindry na hlavách a jejich dámský protějšek v tmavěmodro-černých taftových krinolínách jednotného střihu, s rameny a pažemi krytými průhlednou tmavou látkou, bosé (kostýmy Falk Bauer ). Všechny ženy mají na obličejích namalované křídově bílé masky s výrazným černým obočím a se silnou černou čárou pod očima, s krvavě rudými přemalovanými ústy, na hlavách totožné bíle kašírované účesy, jen Penthesilea se vymyká z jejich středu přírodními tmavými vlasy a holými rameny a pažemi. Nesmiřitelné Amazonky. Krásně ženské příšery. Pánové jsou na začátku dokonalí kavalíři, později jako vojáci mají na obličejích maskovací šmouhy. Najednou pohled na jeviště zatarasí vysoká kovová zlatá stěna. Má několik kvádrovitých výstupků. Vlevo na jednom z nich ve výši druhého, třetího patra je Achilles s horolezeckou výstrojí, vedle něj visí z každé strany lano. Dole vpravo zraněná Penthesilea, připoutaná v pase. Achilles slaňuje dolů, velitelským gestem poručí Penthesileiným společnicím, ať jej odpoutají. Je nenalíčený, svalnatý, mužný. Snese Penthesileu dolů. Milostná scéna, v níž dává Penthesilee najevo svou mužskou převahu. Zpívají překrásný milostný duet, který nám dramatickou silou připomene Tristana a Isoldu. Nádherné sborové scény, doprovázené virtuózními přesuny po jevišti. Inscenace probíhá bez pauzy. Před druhým bojem obou milenců se dějiště zakryje černým obřím paravánem. Je slyšet Achillův hrozný výkřik a křik Penthesilein. Střed jeviště je náhle volný a Kněžka do něj nahlíží. Její popis událostí je děsivý. Pak se odkryje pohled pro všechny. Na dozadu skloněné šikmě leží zkrvavené tělo nahého Achilla, vidíme jeho nohy bezvládně visící dolů. Dopředu se potácí Penthesilea, která za sebou táhne Achillův zakrvácený oděv. Padá mrtva na předscénu a její bosé nohy visí do orchestřiště. Krvavé scény například skryty, posléze (až co nejpozději) předložené publiku.
Scénografie Jürgena Bäckmanna je monumentální a jednoduchá. Obrovskou desku, umístěnou na točně, nám ukážou i z její odvrácené strany – je upevněna na dvou masivních pístech vlevo vpravo, které ji mohou podle potřeby naklánět. Postavena rovnoběžně s portálem zcela uzavírá pohled na jeviště, vodorovná, mírně skloněná dozadu nese mrtvého Achilla. Umné svícení Jana Seegera , dokonalé výkony sólistů a sboru (Ulrich Paetzholdt ), přesná choreografie pohybů podřízených celku inscenace (Otto Pichler ). Herecký a pěvecký výkon Iris Vermillion jako Penthesiley je úžasný, také Markus Nieminen obdařil Achilla vším, co má mít. A k tomu báječná Staatskapelle Dresden řízená Gerdem Albrechtem . Jednolitá inscenace, vytvořená z vrcholných výkonů všech zúčastněných, propojených společnou tvůrčí myšlenkou. Schoeckova „nehratelná“ Penthesilea se vrátila na jeviště, z něhož vyšla. Psychicky vyčerpaná paní Vermillion se klaní, Achilles přichází nezraněn. Frenetický potlesk, jehož jsme součástí.
