středa, 12. říjen 2011

Drážďany - operní hody vymaněné z tenat režijních koncepcí

Napsal(a) 

Evropská operní divadla sahají poslední dobou stále častěji ke koncertnímu provádění oper. Důvodů je jistě celá řada. Nesporně to přijde podstatně levněji. Židle a pulty i prázdné jeviště má každé divadlo k dispozici, sbor sice musí vyfasovat nějaký uniformní oděv, ale sólisté přijdou zaručeně ve svém: frak má doma každý a také dámy se rády blýsknou ve „velkých“ večerních toaletách. Navíc to dramaturgii umožňuje obohatit touto formou repertoár o málo hrané tituly, k uspokojení zájmu operymilovných fanoušků. Stačí pár repríz a přitom bývá zpravidla hvězdné obsazení. Jistě, divadelní jeviště není koncertní síň a každý skladatel i libretista psal své opusy s vidinou scénického ztvárnění, ale ruku na srdce: poznamenává absence režie a scénografie úspěch večera? Vůbec ne! Ba naopak, ani obecenstvo, ani umělci se nemusejí drásat myšlenkou, zda mají režijní koncepce, často s tématem, dobou i dějem a psychologií postav jen volně související, ba mnohdy dokonce zcela protismyslné akceptovat a přitom se mučit otázkou, zda režisér může všechno či zda je zvolená koncepce ještě únosná nebo už nikoliv. A oddychnou si jistě i mnozí kritici a intendanti, kteří jsou alespoň pro ten večer zbaveni obav, že budou označeni za staromilce, za zabedněnce či dokonce ignoranty, odmítající přijmout trendy, které si co chvíli vyslouží označení za „inscenaci roku“, třebaže se skladatelé a libretisté musejí v hrobě obracet, jak jsou jejich díla przněna a překrucována.

Takže koncertní provedení zabije hned několik much jednou ranou. Jejich frekvence v repertoáru stoupá, jsou zařazována do abonentních řad a co je naprosto nebývalé – mnohá divadla koncertně uvádějí i zcela běžné operní tituly.

V koncertních provedeních již drahnou dobu exceluje Edita Gruberová , která v posledních letech omezila svůj repertoár na dramatickou koloraturu. Zpívá tedy v Belliniho operách Norma, Puritáni a Beatrice di Tenda a v Donizettiho operách Lucia di Lammermoor, Roberto Devereux, Anna Bolena a Lucrezia Borgia. V této sezoně se koncertně loučila také s Verdiho Traviatou v Mnichově a ve Vídni. Gaetano Donizetti byl ve své době velice úspěšný skladatel, jeden z nejplodnějších, napsal víc jak 70 oper a jejich premiéry vždy patřily k prestižním vrcholům operních stagion, pak se zdálo, že jeho sláva pomalu zapadá, až na Lucii di Lammermoor, Nápoj lásky a Dona Pasquala se jeho díla uváděla jen sporadicky. Renesance ovšem přišla v 50. letech minulého století, kdy slavná Maria Callas zjistila, že vypjatě dramatické a přitom koloraturní partie jsou její „parketou“ a začala si uvádění jeho oper vynucovat. Operní svět žasnul, jaké skvosty jsou uloženy v Donizettiho operách vážných a komických i v jeho oblíbených operách „smíšeného“ typu, tzv. operách semiseria. Co všechno málem zapadlo v prachu archívů! Úspěch Donizettiho oper byl obrovský, znamenal vzkříšení bel canta. Obecenstvo i kritika obdivovali jeho hudebně-dramatickou invenci, bohatou instrumentaci a záhy byla také vyvrácena představa, že exponovaná virtuozita pěveckých partů měla sloužit spíš k exhibici primadon a tenorových hvězd, než vyjadřovat psychologii postav a ráz dramatických situací. Naopak – pěvecká virtuozita je funkční, bez ní se italské operní bel canto neobejde, třebas to je často jen „šlehačkou“ na několikapatrovém svatebním dortu, protože jádrem Donizettiho umění je právě cit pro hudebně-dramatickou kulminaci situací, mistrovskou stavbu velkých ploch, hudební i rytmický kontrast i ryze vokální uchopení vnitřní dynamiky, proměn, zápasů i proher. Zejména pro jeho opery „seria“ jsou příznačné scény, kde se většinou snoubí mocenské úklady a nezkrotitelné vášně, často nachází neotřelé polohy pro vyjádření jistých deviací a maniakálních umanutostí.

Edita Gruberová má samozřejmě jiný typ hlasu, než měla Callas, ale v Donizettiho ženských partiích se rovněž našla. Všechny je nastudovala původně scénicky, dnes tato stále ještě „prima donna assoluta“ dotahuje a cizeluje jejich podobu právě při koncertních provedeních.

Charakter Donizettiho opery Anna Bolena (1830) vystihuje výstižně její podtitul – tragedia lirica. Všechny scény se chvějí tragickým napětím, dramaticky vypjaté situace jsou prolnuty rozsáhlými lyrickými plochami, které právě umožňují dokonale rozvinout magickou sílu italského operního bel canta.

V drážďanské Semper-Oper se v koncertním provedení Anny Boleny stala logicky Edita Gruberová nejen anglickou královnou, ale doslova i adorovanou královnou operního bel canta. Tragický osud jedné z žen Jindřicha VIII., která skončila svůj život na popravišti, prožila se vším vnitřním zaujetím. Obdivuhodný je nejen její svěží tón hlasu, který prostě nestárne, ale i dynamická proměnlivost a gradace každého výstupu, každé pěvecké fráze. S jejím výkonem se to má podobně jako se značkovými víny: čím starší, tím lepší, přitom Gruberová váží výraz jakoby na lékárnických váhách, nikdy neforzíruje, nikdy hlas nepřepíná. Její dokonalá pěvecká technika je oporou krkolomných běhů a koloraturních kaskád, dynamické rozpětí je obdivuhodné – od téměř neslyšitelných pianissim rozvine koloraturní pasáž ve vteřině do burácivých forte, tón nechává vždy doznít, s frázemi nespěchá, ale pracuje uměřeně, proto si zejména v duetech mohla dovolit tak překvapivé dynamické zvraty, tak naléhavý dramatický výraz. Annu Bolenu prezentuje od samého začátku jako citově neukojenou ženu, plnou vnitřních napětí i hlubokých zklamání, jen občas probleskne zářivá jiskřička naděje, aby záhy zhasla do ještě hlubšího smutku a pocitu marnosti. Tragičnost jejího výrazu je absolutní.

Nebyla ovšem sama, kdo upoutal v drážďanském představení. Byly to především mezzosopranistky – Sonia Ganassi ve vášnivém podání vnitřně nezkrotné psýchy dvorní dámy Giovanny Seymour a Stephanie Atanasov v kalhotkové roli královnou osudově připoutaného pážete Smetona, jakož i oba mužští protihráči anglické královny. Byl to tenorista José Bros v excelentním podání lorda Percyho, podmaňující si publikum jak hlubokým vnitřním prožitkem, tak nádhernou barvou hlasu i pěveckou suverenitou, jakož i basista Oren Gradus v plastickém portrétu sebestředného anglického krále Jindřicha VIII.; rovněž tak zaujali i další pěvci Markus Butter jako Annin bratr lord Rochefort a Francisco Brito jako sir Hervey.

Sächsische Staatskapelle Dresden opět potvrdila pověst špičkového orchestru kompaktním zvukem i tónově vytříbenou souhrou, také Sächsische Staatsopernchor Dresden (sbormistr Christof Bauer ) si dal záležet na hudebně citlivém a zvukově vyladěném přednesu.

Celek řídil s neselhávající erudicí dirigent Riccardo Frizza , který si bezesporu jak se sólisty, tak s kolektivními tělesy dobře rozuměl. I on potvrdil, že takovéto „operní hody“ mají smysl, že není třeba se mučit otázkou „o čem“ operní dílo, zobrazující pohnuté osudy anglického království ze 16. století, dneska hrát, stačilo bezezbytku oživit hudebně-dramatické mistrovství, které do své partitury Gaetano Donizetti vložil.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.