pondělí, 23. červenec 2012

Drážďany - Lulu

Napsal(a) 

V drážďanské Semperoper jsem viděla inscenace, které mne doslova nadchly – Schoeckova Penthesilea , Dafné Richarda Strausse, Kouzelná flétna a ty ostatní, které ve mně zanechaly spíše rozpačitý dojem. K těm „ostatním“ patřila Rusalka Stefana Herheima, v níž si doslova pustil fantazii na špacír, přemístil děj na všední deštivou ulici jakéhosi města, prý dokonce Prahy, Rusalku proměnil v lehkou ženštinu, která na ulici čeká na své oběti, Vodníkovi přidal jeho člověčí žárlivý ekvivalent a ženu, jejíhož milence zavraždí. Režisér tu řešil psychologické vztahové problémy také zdvojením postavy Prince – mladého Vodníka s manželkou-Rusalkou. Mladí – staří. Vršil obraz za obrazem a nejvíc mě pobavil svým Lovcem, který zpíval z balkonu jakéhosi činžáku oblečen jako Indián, kouřící i pěstující marihuanu. Vtipné. Vodník a Princ ve stejných pyžamech a postelích, byla to detektivka, na jejímž konci odvezla Vodníka-vraha policie. Rusalka potom odpouští „lidské duši“ jaksi nadbytečně. A tak jsem se těšila na premiéru Bergovy Lulu (4. 2.), co všechno si pan režisér Herheim navymýšlí tam. Navíc tuto inscenaci opakuje, nemýlím-li se, už potřetí (Kodaň, Oslo, Drážďany), v Semperoper (v koprodukci s Det Kongelige Teater Kopenhagen) ne se závěrem Friedricha Cerhy z roku 1978, ale s novým třetím jednáním od Eberharda Klokeho.

Slibná amfiteatrální poloprůhledná hradba, za ní kukátkové divadélko z konce 19. století (scéna Heike Scheele ), vůkol mnoho klaunů velmi nápaditě oblečených i nalíčených. Klauni měli reagovat na dění na jevišti, byli diváky a potencionálními spoluhráči postav této netuctové opery. Na konci šedesátých let jsem viděla v pražském Komorním divadle Hru o lásce a smrti Romaina Rollanda, režírovanou Alfrédem Radokem. V této legendární inscenaci zaujal místa na hradbě amfiteátru dav prostých revolucionářů – kolik jejich reakcí tam bylo! Vymyšleno a zrealizováno v přesně vytipovaných místech. Tady – výtvarně dokonalí klauni. Jejich základní úkol: každou mrtvolu vysvléknout a proměnit ji u líčícího stolku v dalšího klauna. Lulu jako Eva-had v malovaných kulisách Henryho Rousseaua, Lulu neustále měnící toalety a paruky, 20. léta 20. století. Drsná společnost, které není nic svaté, ve svých sexuálních hrátkách je pokud možno proměnlivá, každý s každým, Lulu například s Schigolchem maskovaným jako obstarožní čertík z krabičky a posléze se vznášejícím na tahu. Gisela Stille zpívá Lulu výborně (a není sama), její charakter je v této inscenaci nevýrazný, je znuděná, už od mládí zestárlá. Potkává toho či onoho, vraždí buď osobně, nebo inspiruje k sebevraždě, je pořád stejná, téměř jako by ani nepotřebovala obličejovou mimiku. Orchestr hraje skvěle – Staatskapelle Dresden to snad ani jinak neumí (řídil ji jednatřicetiletý Cornelius Meister ). Přesto jsem poněkud postrádala větší dynamickou a agogickou rozrůzněnost orchestrálního partu. Všechno ovšem funguje tak, jak má. Režisér Herheim důsledně dodržuje svou koncepci možná až příliš důsledně. Jako by psal teatrologickou studii. Dvě jednání plynou klidně, téměř nudně. Epické, groteskní vyprávění, scénografie se pohybuje účelně, kostýmy (Gesine Völlm ) jsou právě takové, jaké být mají, groteskní, barevné.

Třetí jednání přichází po těch dvou hodinových, která už odplynula. Hudba se zjednodušuje, je transparentnější, dominuje harmonika. Arénní hradba mizí, odstrojené divadélko teď stojí na točně obklopeno dýmem. Lulu žebrá o doteky – obklopují ji reinkarnace jejích bývalých manželů. Konečně je Dr. Schön Jackem Rozparovačem. Musíme ještě čekat poměrně dlouho, než vykoná svou práci. Není na ni sám, celá skupina klaunů rukou společnou a nerozdílnou vraždí Lulu nemilosrdně svými deštníky. Marně přemýšlím, proč mne Herheimova inscenace nechala tak chladnou (podobně jako jeho Rusalka). Tak možná příště!?

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.