Další velké povzdechnutí, protože i tentokrát se srovnávání poměrů u zahraničních a našich operních scén prostě neubráníte. Ani Paul Hindemith se u nás v Národním doposud neobjevil. Konkurenční pražské Nové německé divadlo přitom právě jeho Cardillaca uvedlo zásluhou Alexandra Zemlinského už na jaře 1927, jen pár měsíců po původní drážďanské premiéře (podobně jako i řada dalších evropských scén). Teď v Drážďanech Cardillaca znovu nastudovali v době, kdy mají na programu další čtyři inscenace oper skladatelů dvacátého století. Kdy něco podobného naposledy zažila Praha? Že si nevzpomínáte? Já taky ne. (Určitě stojí v téhle souvislosti za připomenutí, že právě tohoto Hindemitha představil roku 1964 v milánské La Scale český tandem Václav Kašlík – Josef Svoboda.)
Sächsische Staatsoper se nyní rozhodla mezi dvěma verzemi téhle opery zcela pochopitelně pro tu „svoji“, tedy první. Ta druhá, značně přepracovaná, je o celou polovinu delší a čtvrtstoletí mladší. Přesto drtivá většina odborníků i divadel dává přednost verzi původní, pro její větší démoničnost, silnější náboj a uhrančivou agresivitu. Novela E. T. A. Hoffmanna, zpracovaná libretistou Ferdinandem Lionem, v ní báječně s Hindemithovým postromantickým, poměrně silně expresionistickým vykreslením titulního hrdiny ladí. Zlatníka Cardillaca, chorobně posedlého láskou ke svým výrobkům do té míry, že se s nimi nedokáže rozloučit a jejich majitele přepadá a vraždí, aby šperky získal zpět, chápe režisér Philipp Himmelmann jako logický „produkt“ pokrytecké společnosti, v níž rozpolcený muž žije. Takřka hororový příběh, v němž Cardillaca nakonec rozlícený dav zabije, se odehrává na skoro prázdné scéně s otočnými tmavými stěnami, kde prim má dynamické, syrově rozmáchlé herectví, světlo a pochopitelně také perfektní zvládnutí hudebních partů. Měrou více než vrchovatou to naplňují Markus Marquardt coby Cardillac, Anna Gabler jako jeho dcera, Kavalír Rainera Trosta , Dáma Evelyn Herlitzius a v neposlední řadě rovněž početný sbor. Nejen drážďanský hudební šéf Fabio Luisi v čele báječné Sächsische Staatskapelle jistě promine: Brzy po prvních tónech zapomenete, že sedíte na opeře. Hraje se bez přestávky, a tak se vzpamatujete až při závěrečné oponě.
