Těsně před vánočními svátky se po třiceti letech vrátil na jeviště Semperovy opery Musorgského Boris Godunov . Toto představení bylo středem pozornosti hlavně pro obsazení titulní role drážďanským rodákem, slavným basistou mezinárodní úrovně, René Papem . Pro nastudování byla zvolena původní verze z roku 1869, tedy bez polského obrazu, představení končí smrtí Borise. Bohužel často uplatňovaný současný trend, který vynecháváním polské scény jako určitého velkooperního prvku, jenž se dnes nenosí, dílo ochuzuje. Navíc chybí do děje velká ženská postava, kterou je Marina Mníšková. Také postava Lžidimitrije v nezkrácené verzi nabývá daleko větší váhy. Scéna pod Kromami má také samozřejmě svoje opodstatnění. Když jsem jako mladíček chodíval na Borise do Národního divadla, vždy jsem se mimo jiné těšil, jak v posledním obraze Beno Blachut přijede na bílém koni. V Barceloně hráli také zkrácenou verzi bez přestávky a po necelých dvou a půl hodinách byl konec. Ovšem bylo to uděláno tak silně, že divák přestávku nepotřeboval. Výjimku tvoří stávající provedení ve Vídeňské opeře, kde se hraje dílo kompletní. Jedno ale má drážďanské provedení s vídeňským společné. Obojí nastudoval stejný dirigent, Sebastian Weigle , který je Generalmusikdirektorem ve Frankfurtu a před tím byl ve stejné pozici v Teatro del Lyceu v Barceloně, kde jsem jeho nastudování Musorgského díla viděl. Borise zpíval výborný Matti Salminen. Režisér Willi Decker umístil děj do současnosti a výborně vykreslil jednotlivé postavy. Scéna Borise s knížetem Šujským, to byl herecký i pěvecký koncert. Angličan Philip Landgridge byl nejlepší Šujský, jakého jsem kdy v Borisovi viděl. Teď se ale přenesme z horké Barcelony do reality chladných Drážďan.
Hlavně činoherní režisér Christian Pade , jehož současný Boris je jeho čtvrtou operní režií, se soustředil zejména na téma moci a síly, která pak přechází v bezmocnost. To eskaluje v postavě cara Borise, ale je to jen část psychologického profilu tohoto složitého jedince. Pade také kladl oprávněně důraz na důležitost sborových scén, které byly sice živě rozehrané, ale v celém tom mumraji pak zapadl blázen Jurodivý a také Šujský byl vykreslen jen matně. Přitom se z těchto postav dá „vytřískat obrovský výrazový kapitál“. Dobře a také i výtvarně byla podána scéna z kláštera, kde je Pimen s Griškou Otrepěvem (Samozvancem Dimitrijem). Obraz z prostředí krčmy na rusko-polské hranici, přes kterou chce Griška přeběhnout a kde je naprosto fantastický výstup obou potulných mnichů Vaarlama a Missaila, zůstal také někde v půli cesty. Moderně, jednoduše a symbolicky podaná scéna výtvarníka Alexandera Lintla byla situována do současnosti.
René Pape má krásný měkký hlas a umí na vysoké úrovni zazpívat v postatě vše. Poslouchat třeba jeho Filipa ve Verdiho Carlosovi je zážitek. Wagnerovské party jsou pro něj také bezproblémové, ale nic naplat, jako Boris mi úplně neseděl. Vyzněl příliš civilně a mrazení v zádech ani při Borisově smrti nepřicházelo. Ovšem taková asi byla koncepce režiséra.
Pěvecky a výrazově excelentní byl Pimen v podání legendárního Sira Johna Tomlinsona a Griška ztvárněný Štefanem Margitou mu byl docela rovnocenným partnerem. Postavy Xenie a Fjodora byly zapívány dobře čínskou členkou divadelního studia Drážďanské opery Lin Lin Fan a kontratenorem Martinem Wölfelem . Poprvé jsem viděl v této kalhotkové mezzosopránové roli muže. Šujského ztvárnil dřívější představitel hrdinných wagnerovských partů Wolfgang Schmidt pěvecky celkem bez problémů, Jurodivý Timothy Oliwiera nebyl nikterak oslňující. Potulní mniši Vaarlam a Missail – Markus Markvart a Tom Martinsen také nikterak nezaujali. Obrovský sbor spolu s dětským byli báječně disponovaní, sbormistr Ulrich Paetzold může být na svoji práci skutečně pyšný. Zrovna tak dirigent Sebastian Weigle s Staatskapelle hrají báječně, ale „ruský“ Boris Godunov z toho cítit tolik nebyl. Základní téma se tak mohlo odehrávat kdekoli jinde na světě a právě tato globální generalizace byla možná chybou. Inscenovat Borise moderně, vkusně a zároveň se silným oslovením je velmi těžké. Dokáže to pouze špičkový režisér a v drážďanském provedení mne Christian Pade neoslovil.
