středa, 4. září 2019

Dramaturgický počin na úvod festivalu: Schumannovo oratorium Ráj a Peri v Ostravě

Napsal(a) 

 , foto SHF foto: SHF

Třídílné oratorium Roberta Schumanna Ráj a Peri op. 50 (1843) znají v českých luzích a hájích jen fajnšmekři, diskofilové a pamětníci. Naposledy bylo nastudováno v Brně (2011) a dříve snad už jen na konci osmdesátých let Českou filharmonií s Gerdem Alberchtem, který pořídil i dnes již v podstatě nedostupnou komerční nahrávku pro společnost Supraphon. Z Schumannova rozsáhlého díla lze na českých koncertních pódiích nejčastěji slyšet jeho klavírní, případně písňové kompozice. Za symfoniemi, orchestrálními skladbami, rozsáhlou sborovou tvorbou, natož oratorii a kantátami musí české publikum putovat do zahraničí. Přesto, nebo právě proto se dramaturgové Svatováclavského hudebního festivalu rozhodli zařadit Schumannovo oratorium o padlém perském ženském andělovi Peri na program zahajovacího koncertu XVI. ročníku SHF, který tradičně otevírá podzimní koncertní sezonu v Ostravě a Moravskoslezském kraji. Festival tak hned úvodním koncertem navázal na ambiciózní tradici objevovat neznámé, zapomenuté, nebo ignorované krásy staré a duchovní hudby.

Pokud by Schumannovo dílo vzniklo dnes, bylo by nejspíše označeno za postmodernistické. Stylisticky mísí a kombinuje náměty i hudební jazyk skladatelovy současnosti a minulosti. Inspirací literární předlohy z pera irského básníka Thomase Moora byly perské legendy zoroastrismu a křesťanská mytologie. Obsah díla je jednoduchý a jeho sdělení nadčasové. Andělská bytost Peri je z neznámých důvodů vyhnána z ráje, do nějž se nemůže vrátit s ničím jiným než s „nejcennějším darem“. Putuje Indií, Egyptem a Persií, všude jen nachází utrpení v podobě nemoci a války, aby nakonec zjistila, že tím nejcennějším darem je lítost, pokání a obrácení. Peri na svém putování světem v exotických zvukových kulisách Blízkého a Dálného Východu naráží jen na bloudění, marné hledání a utrpení. Číst libreto bez Schumannovy hudby není bůhvíjaký zážitek. Schumannovo zhudebnění ovšem opojně kombinuje orientální exotickou zvukovost (III. díl), pompu masových bitevních scén (I. díl) a jímavou melodiku intimních pasáží (II. díl), které berou za srdce. Schumannovi vrstevníci i autor sám považovali oratorium za to nejcennější, co vytvořil. Právem, protože v Schumannově půldruhé hodiny trvající kompozici není slabého místa – místy se valí kupředu, místy jen spěšně protéká před posluchači, protože na rozdíl od oratorií vrstevníka Mendelssohna rezignovala na uzavřené číslované scény historizujícího oratoria. Interpretům a posluchačům tak nedává vydechnout a řadí se k těm šťastným romantickým oratoriím, která nenudí svou délkou a přesvědčují vnitřní soudržností.

 , foto SHF foto: SHF

Ostravské nastudování v akusticky choulostivé katedrále Božského Spasitele bylo v přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu svěřeno německému dirigentu Rolandu Kluttigovi, který je pravidelným festivalovým hostem v klasickém německém oratorním repertoáru. Kluttig má nejlepší vlastnosti německých kapelníků – jeho gesta jsou čitelná, orientace v partituře spolehlivá, přirozeně frázuje, kde to vyžaduje německá deklamace, a nevyhýbá se ostřejším akcentům. České orchestry nejsou na tento způsob hry a komunikace s dirigentem zatím příliš zvyklé, a tak výkon hostující Filharmonie Brno osciloval mezi domácí interpretační rutinou smyčcové sekce a strhujícími pasážemi v žesťových nástrojích, ale i sólech prvních hráčů u pultů smyčcových nástrojů. Jedna dvě zkoušky navíc by lecčemu dopomohly, adekvátní artikulaci a frázování se však smyčcové skupiny českých orchestrů musí stále učit. Jiný standard než Filharmonie Brno nabídl Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy, který si opět vysloužil respekt a uznání posluchačů, sólistů i dirigenta Kluttiga. Dámy ze sboru, které ve III. díle vystoupily sólově, by si ovšem napříště zasloužily jmenovité uvedení v programu. Každé setkání s brněnskými sboristy staví recenzenta do nepříjemné situace jak prodat kvalitu, která se prodává sama, a ohodnotit výkon mimo hodnotící škálu. Fialův sbor zkrátka patří k evropské špičce, a to i v německém romantickém repertoáru. Až se budou české orchestry bezpečně pohybovat i v dolní polovině dynamické škály, nebude ani třeba občasného forsírování ve sboru.

 , foto SHF foto: SHF

Vzácně vyrovnaný byl kvintet sólových pěvců, ačkoliv proti sobě postavil spíše rovněji znějící hlasy sopránů, tenoru a basu a operně expresivní mezzosoprán. Americká sopranistka Betsy Horne byla podle mého názoru obsazena naprosto ideálně, i když ve III. díle působila chvílemi unaveně. V závěru se však prozpívala k extatické radosti z Periina návratu do nebeských bran, která na publikum působila až konsternovaně. Půvabný dívčí soprán německé sopranistky Marie Hänsel nikdy nezněl ve stínu Betsy Horne a vždy zazářil jako skromný drahokam. Témbrové napětí vnášela do sólového ansámblu mezzosopranistka Mareike Jankowski, sólistka štýrskohradeckého operního souboru, její komentující árie ve II. a III. díle chytaly u srdce. Švýcarský basista Rudolf Rosen náleží nejen k pravidelným hostům SHF, ale i vokálním špičkám kontinentální scény poučené interpretace staré hudby. Letitá zkušenost ze spolupráce s mistry oboru byla slyšet, jeho deklamativní projev přesně odlišuje oratorní a kantátový projev od jevištního zpěvu.

 , foto SHF foto: SHF

Největší překvapení večera jsem si nechal na konec recenze. Jak je svět nespravedlivý a „Duch si vane, kam chce“, jsem si zase jednou uvědomil při prvním setkání s mladým německým tenoristou Johannesem Straussem. Když někdo vypadá napůl jako James Dean a napůl jako mladý Robert Redford, disponuje krásně znělým a sladce zbarveným tenorem a bez jediného zaváhání interpretuje technicky vypjatý part vypravěče i ve vyšší poloze, zlomil by nad sebou recenzent hůl, nebo alespoň plnicí pero. V Bachových oratoriích a chrámových kantátách již nechci slyšet nikoho jiného než tohoto člena Drážďanské státní operety (!).

Pokud chtěli pořadatelé SHF festivalovému publiku předložit hned na začátku letošního ročníku dramaturgickou lahůdku ve vynikajícím nastudování, pak se jim to uvedením Schumannova oratoria rozhodně podařilo. A to navzdory návštěvnosti, která druhý největší chrám na Moravě nezaplnila mírou, kterou by si Schumannovo oratorium zasloužilo.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.