Dotek dokonalosti. Sir Simon Rattle, Yuja Wang a Česká filharmonie v mimořádném souznění

 


Žijeme své životy řešením každodenních problémů, tu veseleji, tu krušněji. Jen málokdy se však dokážeme zastavit tady a teď a uvědomit si, že právě prožíváme něco velkého, jedinečného. Užít si tu chvíli, kdy jako by se neúprosný tok času přerušil a umožnil nám spatřit odlesk dokonalosti. Anebo zaslechnout ‒ řeč je přeci o hudbě. Podle mého názoru posluchači při pátečním koncertu České filharmonie a Yuji Wang pod taktovkou sira Simona Rattla takovou možnost měli.

Subtilní Yuja Wang si se Třetím koncertem Sergeje Rachmaninova, který bývá považován za jeden z vůbec nejobtížnějších koncertů klavírního repertoáru, poradila s neuvěřitelnou bravurou. Primárně maskulinní skladbu, jejíž interpretace snadno může v některých místech sklouznout v poněkud pompézní „bušení do klavíru“ obdařila bohatou škálou dynamiky, zpěvnosti a úhozové brilance. Pokud by snad v dynamicky nejvypjatějších místech narážela na fyzické limity, dokonalé propojení dirigenta se sólistkou dávalo záruku, že ji orchestr nepřekryje. (Samozřejmě kromě úplného závěru skladby, kdy eruptivní gradace orchestru do fortissima vypointuje celé dílo.) Krkolomné ‒ nebo vlastně spíš prstolomné ‒ pasáže obdařila vrchovatou mírou výrazu a přehrála je tak přirozeně, že neobeznámeného posluchače jistě ani nenapadlo, o jak technicky obtížná místa se jedná. 

Orchestr „doprovázel“ s viditelným nadšením, soustředěně a naprosto kompaktně. Z výrazných sólových vstupů je třeba zmínit alespoň fagot Ondřeje Roskovce, flétnu Andrey Rysové a hornu Jana Vobořila. Kdyby se večer nahrával, bylo by z něj dokonalé CD bez střihů. (Pokud ovšem pomineme zvukové projevy publika poplatné zimnímu období respiračních chorob ‒ zajímavé je, že hraje-li se forte, nikdo nezakašle, lepší je si počkat na piano, nebo se zkusit trefit do pauzy…) Naposledy jsem podobný zážitek ze hry orchestru měl při poslechu Berlínských filharmoniků ‒ pod taktovkou sira Simona Rattla. A to myslím není náhoda. Tehdy jsem byl natolik konsternován výkonem orchestru, že jsem si až po doznění hudby uvědomil, že jsem dirigenta vlastně moc nevnímal. A na tomto koncertě to bylo podobné. Rattle při dirigování neexhibuje. Nemáte pocit, že jako despota donutí hráče k vyplnění svých vizí. Naopak mám dojem, že je nadán schopností hráče nadchnout, nechat je hrát, jak nejlépe umějí, respektovat je jako kolegy a spolutvůrce. A tímto pozitivním přístupem z nich dostat to nejlepší. A to vůbec neznamená, že by nerealizoval svou vizi, právě naopak! Jeho autorita je tak přirozená, že tu vizi přijmou za svou jak hráči, tak i posluchači, a ve výsledku pak nevnímáte primárně dirigenta, ale výkon orchestru a hlavně samotnou hudbu. Mimořádné souznění sólistky, orchestru a dirigenta pak neutuchajícím bouřlivým potleskem vestoje ocenilo do posledního místa zaplněné Rudolfinum.

Což už tak úplně neplatilo pro druhou polovinu koncertu. Někteří posluchači prostě přišli na Yuju Wang, bezmála hodinu trvající Brucknerova Šestá symfonie ve druhé polovině koncertu už na ně byla příliš, a tak zůstalo pár míst prázdných. Dramaturgie koncertu byla opravdu náročná, možná i diskutabilní. Po velkorusky patetickém a pompézním Rachmaninovi, který však ve skladbě udrží tah a přirozené gradace, to měla o třicet let starší Brucknerova Šestá symfonie těžké. Přestože se jedná o krásnou hudbu, nesporně plnou citu, kvalitně instrumentovanou a dobře znějící, nese s sebou problém v makrostruktuře, v celkové architektuře. Jako bychom po rozletu v širé ruské stepi a nekonečných hvozdech putovali z Waldviertelu do Weinviertelu a kochali se miniaturami líbezných městeček a vesnic zasazených do malebných údolí. Výlet je to pěkný, ale pro našince z jednadvacátého století probíhá poněkud zdlouhavě a pak bez nějakého „wow efektu“ přestane. Trochu jako by se jednalo o bravurní varhanní improvizaci, která zdobí a vyplňuje čas obřadu, a když ten dospěje k závěru, je neprodleně ukončena i hudba. Jsem však přesvědčen, že pokud by byl Bruckner v pátek v Rudolfinu přítomen, musel by být z provedení naprosto nadšen. Pochybuji, že někdy svou skladbu v takové kvalitě slyšel ‒ snad jen ve svých představách. 

 

Rattle si hudbu viditelně užíval, celý hodinový kolos dirigoval zpaměti. (Vždyť jej také před čtyřmi lety úspěšně nahrál s London Symphony Orchestra.) Česká filharmonie mu opět „šla na ruku“, skladba přes svou enormní délku nenudila, nepůsobila těžkopádně, zářila jak mnoho klenotů zřetězených v náhrdelníku. Orchestr byl zároveň kompaktní i zvukově diferencovaný, kouzelná byla delikátní hra tympanisty Michaela Kroutila a expresivní sóla violové skupiny. 

Myslím, že mnoho posluchačů cítilo mimořádnost chvíle, kterou právě prožívají. Onen dotek dokonalosti, transcendenci své každodennosti. O to víc mne šokoval návštěvník (záměrně nepíši posluchač) v mé bezprostřední blízkosti, který minimálně tři čtvrtiny trvání Brucknerovy symfonie „byl na mobilu“, lajkoval fotografie, dopisoval si na několika paralelních chatech a brouzdal po webových stránkách. Chvilkami poslouchal, ale po minutě dvou kompulzivně kontroloval, zda mu něco ve virtuálním světě neuniká. Oprostím-li se od toho, že protivné modré světlo jeho displeje mne v šeru koncertního sálu rušilo od soustředěného poslechu, musím konstatovat, že je mi ho vlastně líto. Neschopností spoluprožít tady a teď mimořádnost chvíle jako by ztrácel podstatnou část svého lidství ‒ rozerváním své duše na paralelní přítomnost v mnoha virtuálních komunikacích degradoval probíhající koncert, ono neuvěřitelné spojení téměř stovky nesmírně nadaných muzikantů, na pouhou zvukovou kulisu. Při dlouhotrvajícím potlesku stejně jako naprostá většina lidí v sále stál, ale netleskal, v obou rukách držel mobil a zuřivě něco psal. Opravdu bizarní pohled.

 

Je báječné, že se v příštích měsících a letech můžeme těšit na podobně silné hudební zážitky, neboť ‒ jak jsme se tento týden dozvěděli ‒ sir Simon Rattle se od příští koncertní sezony na pět let stane hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Přejme mu tedy pevné zdraví a hodně společně prožité hudby v krásné Dvořákově síni Rudolfina.

 

Autor: Ondřej Maňour

 

Sdílet článek: