pondělí, 21. listopad 2022

Dosud nový den nevzešel

Napsal(a) 

Magdalena Kožená, sir Simon Rattle, foto Petr Kadlec Magdalena Kožená, sir Simon Rattlefoto: Petr Kadlec

Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva – Ďeň boja za slobodu a demokraciu 17. listopadu je státní svátek jak České republiky, tak Slovenské republiky. Někdo (snad větší část české populace) jej vnímá pozitivně, pro někoho je záminkou pro projevy vzdoru či nihilismu. Určitá kulturní minorita projevuje tomuto významného svátku úctu hudbou.

Česká filharmonie se rozhodla vzdát poctu roku 1939 a oslavit listopad 1989 hodně netradičně. Projevila nejen velkou empatii, ale i sebevědomí a uměleckou nekompromisnost Koncertem pro svobodu a demokracii, kdy ekipa poučených i kulturně nepřipravených politiků, byznysmenů, lobbistů a diplomatů prolnutá s poučenými hudebními gurmány byla konfrontována s nesmírně náročným programem, jenž by byl ozdobou jakéhokoli festivalu a i těch nejlepších světových sálů.

Samotný úvod ve svátečně vyzdobené Dvořákově síni Rudolfina však svou oficiózností vůbec nepředjímal hudební proud večera. Česká filharmonie nejdříve zahrála českou hymnu (chyběl mi kondukt slovenské hymny) a potom pronesl po úvodním expozé hostitele, ředitele České filharmonie Davida Marečka, premiér Petr Fiala dobře sestavený sváteční projev.

, foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Česká filharmonie se vyhnula očekávaným jistotám hudby Dvořáka, Janáčka či Smetany, plně využila rezidentury Magdaleny Kožené a sira Simona Rattla, zdánlivě jakoby minula sváteční název tohoto dne, a nabídla v české metropoli značně nezvyklý program. Nejdříve Magdalena Kožená neuvěřitelně zazpívala Pět řeckých lidových písní Maurice Ravela. Jestliže česká i zahraniční kritika před časem opěvovala Kateřinu Kněžíkovou, pak toto provedení bylo minimálně o třídu výše. A to nejen po pěvecké stránce, ale i „doprovodem“ orchestru a dirigenta. Ačkoliv paní Koženou sleduji od roku 1995, pokaždé mě překvapí totalitou svého projevu, způsobem, jak dokáže dokonale tlumočit obsah každého verše. Kdysi jsem napsal, že je ideální interpretkou české a francouzské hudby 19. a 20. století, přičemž bych k tomu přidal i barokní hudbu italské a německé provenience, a opět jsem se stal svědkem drobného zázraku zrození. Ravel byl potěchou srdce.

Pět maďarských lidových písní Bély Bartóka jsem slyšel živě poprvé. Mnoho lidí v sále na tom asi bylo stejně, ale jestli měli otevřená srdce, museli být Bartókovou poetikou dojati. Byl to zajímavý kontrast k Ravelovi – syrovější, náladově pestřejší a také kupodivu barevnější. Simon Rattle „přinutil“ filharmonii k neuvěřitelným barevným detailům. Mimochodem „best of“ v orchestrální verzi z původních Dvaceti maďarských lidových písní pro hlas a klavír stvořil skladatel v roce 1933 k 80. výročí Budapešťské filharmonie, v roce, kdy se Adolf Hitler ujal v Německu moci a pro svět tím začala jedna z nejtemnějších epizod v dějinách lidstva. Například úvodní píseň Ve vězení, kdy Dosud nový den nevzešel, tím dostala nový pochmurný význam.

, foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Po přestávce, jestli neodešli, byla vláda i opozice konfrontovány s více než osmdesátiminutovým kolosem Deváté symfonie Gustava Mahlera, která patří k jeho nejsložitějším kompozicím. Souzním s výrokem Albana Berga, který ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal. Arnold Schönberg řekl, že Devátá je hranicí: „Kdo ji chce překročit, musí odejít“… Jenže aby oživení not dosáhlo účinku, který si skladatel představoval, i když symfonii slyšel jen ve své hlavě, musí mít ty nejlepší interprety, jinak to může být spíš parodie. Živě jsem ji mockrát neslyšel, neboť u nás se jí orchestry právem obávají (a festivaly také), z nahrávek jsou dobře známé výklady Bernsteina, Karajana, Abbada, Haitinka, Neumanna… Výklad, který nabídl 17. listopadu Simon Rattle, byl neslýchaný, určitě daleko nejlepší, co jsem živě slyšel… a v duchu svátečního dne nádherně svobodný! Když jsem v 90. letech slyšel toto dílo poprvé, napadlo mě neuctivě, že Mahler musel být už maličko něco jako geniální mešuge. Byl to tehdy pro mě zážitek z jiného světa. Znal jsem dobře všechny předchozí symfonie, Druhou jsem dokonce zpíval, ale Devátá, kdy mystika Andante v D dur je střihem vystřídána ländlerovým Scherzem v C dur, pak následuje ironický škleb burleskního Ronda, které bylo v programu výstižně specifikováno jako „veselí nad propastí“ (a moll), aby vše završilo snad nejmonumentálnější orchestrální Adagio v dějinách evropské hudby, navíc v obskurní Des dur, je instrumentální vrchol všeho, co kdy zkomponoval. Dirigent přiměl orchestr k neuvěřitelně koncentrovanému výkonu, kdy doslova každý filharmonik a filharmonička hráli jako by to byl jejich poslední koncert, vrchol života, takže přestože neměly všechny nástrojové skupiny to nejlepší možné obsazení, výsledek byl fantastický. Tento večer byla Česká filharmonie rovna každému orchestru této planety. Znovu podtrhuji, že klíčovou roli tohoto večera měl Simon Rattle. Speciálně pak musím ocenit výkon smyčců ve finálním Adagiu. Pod vedením koncertního mistra primů Jana Mráčka dosáhly zvukové intenzity, barevné plastičnosti a souhry, jakou nepamatuji. Vlastně jeden koncert mi to připomnělo – Pátou symfonii cis moll Gustava Mahlera s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií 3. května 2017, kdy nejenže vybudoval přenádhernou katedrálu, ale loučil se také s pozemským světem.

17. listopadu 2022 vybudoval hudební katedrálu z jiného světa Simon Rattle. Byla to nejkrásnější oslava českého státního svátku, jakou jsem kdy zažil. Pro dobro naší země a soužené Evropy doufám, že vzejdou nové dny.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.