úterý, 7. září 2021

Don Giovanni v průběhu staletí

Napsal(a) 

Pavol Kubáň, Jana Sibera a Richard Samek, foto Jan Pohribný Pavol Kubáň, Jana Sibera a Richard Samekfoto: Jan Pohribný

Je nesmírně osvěžující vidět operní inscenaci živě v divadle, zejména pak po té dlouhé vynucené přestávce. Nepatřím k přátelům videozáznamů jakýchkoli divadelních představení, protože (jako jistě i vy) vím, jak zkreslující je pohled kamery (kamer) na jeviště a jak problematický je zvukový přenos operní inscenace. Jsem přesvědčena o tom, že na takto deformovaný zploštělý divadelní útvar nelze seriózně psát recenzi, byť i tady existují velmi vzácné výjimky. Šla jsem na druhou premiéru Dona Giovanniho do Stavovského divadla v neděli 29. srpna a viděla a slyšela jsem totéž obsazení (s výjimkou Dony Elvíry) jako při dubnovém televizním přenosu.

Nová inscenace, kterou připravili zahraniční umělci (režisér Alexander Mørk-Eidem, dirigent Karsten Januschke, scénograf Christian Friedländer, autorka kostýmů Jenny Ljungberg, světelný design Ellen Ruge), je zcela záměrným pohledem zvenčí. Jeviště, orchestřiště a také hlediště Stavovského divadla je představeno jako pozastavený vyjadřovací systém, v němž jsou přítomny stopy dosavadních inscenací Dona Giovanniho, zajisté včetně jeho světové premiéry řízené tu samotným skladatelem W. A. Mozartem. Účinkující se pohybují na jevišti zaplněném nejrůznějšími typy opon, scénickými dekoracemi, kostýmy a rekvizitami. Je inscenátory viděno z líce i z rubu předváděných situací a jevištních staveb, z pohledu diváka i herců. Proto můžeme vidět Zerlinu v popředí jeviště ve chvíli, kdy v jiných inscenacích ze zákulisí zoufale volá o pomoc. Tady je teď rozhodnuta se v zájmu své další existence Giovannimu vzepřít. Stojí klidně se založenýma rukama a demonstrativně přivolává Masetta i ostatní.

Jana Sibera, Richard Samek, Lenka Máčiková, Lukáš Bařák a Miloš Horák, foto Jan Pohribný Jana Sibera, Richard Samek, Lenka Máčiková, Lukáš Bařák a Miloš Horákfoto: Jan Pohribný

Režisér vykládá postavy (jak jinak) po svém. Detailně propracovává každou vteřinu jejich přítomnosti na scéně, vždy dopodrobna víme, jak určitá situace probíhá, jak se k ní kdo staví. Pěvci se chovají uvolněně, osvobozeni od historických manýr. Také příběh titulní postavy dostává poněkud jinou podobu. Když se Giovanni setká s Komturem, otcem Dony Anny, je jím bolestivě poraněn a teprve potom jej on smrtelně zraní. Don Giovanni je tu dravou nezvladatelnou bytostí, jejíž svobodomyslnost se s pocity kontrastních jednajících postav vizuálně protne v jediném bodě, jímž je ansámbl Viva la liberta. Proti němu stojí Donna Anna maskovaná francouzskou vlajkou a s frygickou čapkou na hlavě, Don Ottavio ve slavnostním církevním převleku a Dona Elvíra jako Harlekýnka.

Kostýmy jsou směsicí všech odplynulých dob i současnosti, světelný design je pestrý a nápaditý. S různě nadzvednutými oponami byly tentokrát technické problémy. Don Giovanni Pavola Kubáně je ležérní i ve svém odění, rozhodně neusiluje o eleganci, právě naopak. Ubírá mu to na nadřazeném postavení šlechtice, s Leporellem mají k sobě hodně blízko. Donu Annu svádí Giovanni v převleku za Dona Ottavia a právě takto oděn mizí na konci opery s tajuplným úsměvem z jeviště během závěrečného ansámblu oslavujícího jeho zaslouženou smrt. Ta k Giovannimu sice přišla až ve chvíli, kdy je Komturem definitivně odsouzen k smrti, avšak blížil se k ní po celou dobu díky té nehojící se ráně v boku. Ovšem – Don Giovanni žije dál...

, foto Jan Pohribný foto: Jan Pohribný

O představitelích všech postav lze říci, že byli Donu Giovannimu důstojnými protihráči jak po stránce pěvecké, tak i představitelské. Dona Anna Jany Sibera, Don Ottavio Richarda Samka, Zerlina Lenky Máčikové, Masetto Lukáše Bařáka, Leporello Miloše Horáka. Nemile mě překvapila Jana Kurucová, jejíž Dona Elvíra měla deficity pěvecké i herecké. Domnívám-li se, že je sopránová role Elvíry poněkud mimo její obor, pak musím ještě připomenout, že den předtím zpívala v Litni na Festivalu Jarmily Novotné v Rusalce jak Cizí kněžnu, tak i Ježibabu. Věru, vražedné kombinace. Její zpěv postrádal melodickou zpěvnost i barevnou kulatost.

Dirigent Karsten Januschke nechal podlahu orchestru pozvednout a tím Mozartovi a akustickým podmínkám jeho doby velmi přiblížil. Dirigentovo mladistvé, živé, prudké pojetí podporuje styl inscenace, ale nezapomíná ani na lyrická místa (serenáda Dona Giovanniho zpívaná Pavolem Kubáněm, debutujícím v této roli, s pozoruhodnou lehkostí). A tak, byť ke konci večera byly už manipulace s různými oponami poněkud stereotypní, inscenace zapůsobila jako promyšlený celek a také diváci byli spokojeni.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.