Basbarytonista Erwin Schrott přivezl do Prahy svůj alternativní jazzový projekt Rojotango, logicky a šikovně těžící z jeho uruguayského původu a tedy i hluboce blízkého vztahu k jihoamerické hudbě. Tentokrát tedy žádný Mozart, žádné belcanto, žádná komorní filharmonie, ale za zády na pódiu kapela s bandoneonem, v první polovině černé a v druhé polovině bílé sako, v pravé ruce mikrofon – a levá ležérně v kapse…
Agentura Nachtigall Artists do své řady pěveckých koncertů vetkla méně obvyklý, tedy neoperní, ale hudebně jedinečný a dokonale profesionální recitál. Erwin Schrott je operní hvězdou první velikosti. V jihoamerickém repertoáru – který zpívá školeným hlasem, přece jen víc naplno než v nejjemnějších odstínech – má však suverénní přesah na druhý břeh. A navíc tvrdí, že mezi operou a tangem existují paralely: v obou žánrech se podle něj zpívá o lásce, vášni, žalu, o touze po svobodě… Rozdíl je prý jen v rozměru: to, co na operním jevišti trvá celý večer, je v tangu zhuštěno do několika minut. Pěvec sám také stojí za aranžemi většiny ze dvou desítek písní a skladeb, které ve Smetanově síni (5. 12.) zazněly. Vystřídaly se v obou výrazových krajnostech – nostalgicky dekadentní i živočišně rázné, nabídly emoce i příběhy, rytmy tanga i samby, taneční i spíše šansonové formy a nálady, daly příležitost celé kapele a v sólech i jednotlivcům. Jako interpretka i autorka mezi nimi figurovala rakouská kontrabasistka Gina Schwarz, ale pozornost poutali i pianista Federico Lechner nebo bandoneonista Claudio Constantini.
Zastoupenými autory byli vedle Astora Piazzolly také Carlos Gardel, Juan Carlos Cobián, Gaetano Veloso, Pablo Ziegler, Osvaldo Farrés, Carlos Manuel Puebla, Alberto Domíngues a další. Hudební kontrast přicházel s bohatstvím ukrytým v komplikovaně propracovaných, neschematických aranžmá – v dlouhých pomalých introdukcích, ve strhujícím rytmu nekonečných smyček, v instrumentaci. Sólista i přes určitý handicap nutného odstupu od větší části publika dokázal kontakt, jaký k žánru patří, navázat – včetně několikerého strhnutí části lidí k potlesku, tlumenému zpěvu či skandování. V krátkých vstupech některé skladby pomocí vzpomínky nebo věnování přiblížil velmi osobně. A potěšil i v jednom z přídavků, odbaveném ryze akusticky a tedy náhle nezvykle neagresivním: zazpíval pouze s Claudiem Constantinim, který zvládl sofistikovaný doprovod hrát levou rukou na piano a pravou současně na bandoneon. Koncert, jakkoli měl zdařile ošetřenou atmosféru, se – zřejmě kvůli velikosti sálu – s výjimkou tohoto čísla – odehrával většinou ve vyšší dynamice; zejména Schrottův hlas mohl být možná nazvučen o něco méně mohutně. Smetanovu síň dokázal projekt naplnit, tak proč toho nevyužít. Avšak v jiném menším prostoru by dvouapůlhodinový program každopádně získal na kontaktnosti, mohl by být intimnější, ještě osobnější.
