úterý, 6. prosinec 2016

Don Giovanni v převleku

Napsal(a) 

Erwin Schrott, foto Petr Dyrc Erwin Schrottfoto: Petr Dyrc

Basbarytonista Erwin Schrott přivezl do Prahy svůj alternativní jazzový projekt Rojotango, logicky a šikovně těžící z jeho uruguayského původu a tedy i hluboce blízkého vztahu k jihoamerické hudbě. Tentokrát tedy žádný Mozart, žádné belcanto, žádná komorní filharmonie, ale za zády na pódiu kapela s bandoneonem, v první polovině černé a v druhé polovině bílé sako, v pravé ruce mikrofon - a levá ležérně v kapse…

Agentura Nachtigall Artists do své řady pěveckých koncertů vetkla méně obvyklý, tedy neoperní, ale hudebně jedinečný a dokonale profesionální recitál. Erwin Schrott je operní hvězdou první velikosti. V jihoamerickém repertoáru - který zpívá školeným hlasem, přece jen víc naplno než v nejjemnějších odstínech - má však suverénní přesah na druhý břeh. A navíc tvrdí, že mezi operou a tangem existují paralely: v obou žánrech se podle něj zpívá o lásce, vášni, žalu, o touze po svobodě… Rozdíl je prý jen v rozměru: to, co na operním jevišti trvá celý večer, je v tangu zhuštěno do několika minut. Pěvec sám také stojí za aranžemi většiny ze dvou desítek písní a skladeb, které ve Smetanově síni (5. 12.) zazněly. Vystřídaly se v obou výrazových krajnostech – nostalgicky dekadentní i živočišně rázné, nabídly emoce i příběhy, rytmy tanga i samby, taneční i spíše šansonové formy a nálady, daly příležitost celé kapele a v sólech i jednotlivcům. Jako interpretka i autorka mezi nimi figurovala rakouská kontrabasistka Gina Schwarz, ale pozornost poutali i pianista Federico Lechner nebo bandoneonista Claudio Constantini.

Erwin Schrott, foto Petr Dyrc Erwin Schrottfoto: Petr Dyrc

Zastoupenými autory byli vedle Astora Piazzolly také Carlos Gardel, Juan Carlos Cobián, Gaetano Veloso, Pablo Ziegler, Osvaldo Farrés, Carlos Manuel Puebla, Alberto Domíngues a další. Hudební kontrast přicházel s bohatstvím ukrytým v komplikovaně propracovaných, neschematických aranžmá – v dlouhých pomalých introdukcích, ve strhujícím rytmu nekonečných smyček, v instrumentaci. Sólista i přes určitý handicap nutného odstupu od větší části publika dokázal kontakt, jaký k žánru patří, navázat – včetně několikerého strhnutí části lidí k potlesku, tlumenému zpěvu či skandování. V krátkých vstupech některé skladby pomocí vzpomínky nebo věnování přiblížil velmi osobně. A potěšil i v jednom z přídavků, odbaveném ryze akusticky a tedy náhle nezvykle neagresivním: zazpíval pouze s Claudiem Constantinim, který zvládl sofistikovaný doprovod hrát levou rukou na piano a pravou současně na bandoneon. Koncert, jakkoli měl zdařile ošetřenou atmosféru, se - zřejmě kvůli velikosti sálu – s výjimkou tohoto čísla - odehrával většinou ve vyšší dynamice; zejména Schrottův hlas mohl být možná nazvučen o něco méně mohutně. Smetanovu síň dokázal projekt naplnit, tak proč toho nevyužít. Avšak v jiném menším prostoru by dvouapůlhodinový program každopádně získal na kontaktnosti, mohl by být intimnější, ještě osobnější.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.