Dokonalost ve dvou večerech s Josefem Špačkem

Přinejmenším v posledním desetiletí, ale spíše už daleko dříve, je české koncertní publikum svědkem dosud dříve nevídaného fenoménu. Na pódiiích se nám představuje stále více skvělých českých interpretů špičkové úrovně, postupně dosahujících vrcholné světové kvality. Přičemž každý má svou nezaměnitelnou podobu a způsob uměleckého vyjadřování, tedy žádná šablona sériové výroby šperků, ale co kus, to jedinečný originál. To platí jak o komorních souborech, tak o sólistech, a mnozí z nich se stále častěji úspěšně prolínají nejen těmito oběma, ale i více oblastmi současně. Skvělých houslistů „nadnárodní“ úrovně jsme asi nikdy neměli v naší historii tolik najednou, jako v současnosti. Je to kromě jiného – a především – zásluhou pečlivé, obětavé a dlouhodobé práce několika vynikajících pedagogů, jejichž nejzřejmější současnou špičkou je dnes nesporně prof. Ivan Štraus. Mezi téměř desítkou našich současných houslistů světové úrovně zase stále častěji vyniká talent a umění Josefa Špačka.

V komorním sále pražského Mozartea zazněl 4. ledna koncert k poctě velkého českého houslisty Jana Kubelíka. Podnětem a organizátory obnovy původního účelu Mozartea i tohoto koncertu je více osobností, které by si zasloužily zvláštní text a poděkování. Josef Špaček s klavíristou Miroslavem Sekerou zde zahráli poněkud neobvyklý program – Houslový koncert D dur Igora Stravinského, Z domoviny A dur a g moll Bedřicha Smetany, a Sonátu Es dur č. 3 op. 12 L. van Beethovena. Velmi složitý a technicky náročný houslový part čtyřvětého koncertu Stravinského předvedl Špaček s přirozenou lehkostí, jiskrnou bravurou a hluboce pravdivou procítěností. Vynikajícím a rovnocenným partnerem mu byl v nevděčné klavírní transkripci orchestrálního partu Miroslav Sekera, a i skvělý orchestr by tak citlivou souhru mohl závidět. Ve zvuku originální orchestrální verze však není houslista tak „nahý“ jako v jeho klavírní redukci, kde důmyslné pletence hlasu houslí s partiturou jsou zřetelnější a víc vydány všanc posluchači.

Špaček opět přesvědčil o perfektní preciznosti každé jím zahrané noty a již jsem se těšil na „vybarvené“ provedení s Českou filharmonií. Duo Z domoviny dnes zahraje každý slušný absolvent zušky. V technicky jednoduchých dílech Mistrů se však pozná rozdíl mezi umělcem a hráčem. Špaček se Sekerou to v téměř absolutní dokonalosti muzikality, souhry a účinnosti názorně předvedli. Troufám si říct, že Miroslavu Sekerovi spolupráce s Josefem Špačkem velmi svědčí, společně vytvářejí jednotný celek přesvědčivého sdělení.  Totéž platí o provedení Beethovenovy Sonáty Es dur op. 12 č. 3. Tak jímavě a citlivě zahrané Adagio con molto espressione neznám i z nahrávek největších houslistů. Snad se jednou od Josefa Špačka dočkáme provedení celého cyklu Beethovenových sonát.

9. ledna zazněl v Dvořákově síni Rudolfina abonentní koncert České filharmonie pod vedením Semjona Byčkova a se sólistou Josefem Špačkem. V úvodu zazněl Weites Land, „Musik mit Brahms“ současného německého skladatele Detleva Glanerta. Dosud jsem ke své škodě od tohoto autora nic neslyšel, neboť od prvních taktů mne jeho dílo velice zaujalo. Skladba je vědomě blízká duchu Brahmsovy 4. symfonie, a ač občas využívá mutaci některého motivu, nic nenapodobuje. Má však Brahmsovu světu překvapivě podobnou atmosféru tajemné germánské či severské pochmurnosti. Je to velice originální dílo, barevně i dynamicky velmi působivé, jehož účinek jistě umocnilo dokonale procítěné a do detailu vypracované provedení partitury Sejmonem Byčkovem a následně pod jeho taktovkou stále skvělejší Českou filharmonií.

Houslový koncert D dur Igora Stravinského (Toccata – Aria I – Aria II – Capriccio) je podobně jako např. i Houslový koncert Bartókův jedním z nejkrásnějších a současně nejobtížnějších děl koncertantní houslové literatury 20. století (premiéra r. 1931). Při poslechu Josefa Špačka však posluchač i opticky podléhá dojmu, že asi není nic snadnějšího než si houslový part s radostí a lehkostí zahrát. Každou větu kromě posledního Capriccia zahajuje téměř stejný akordický výkřik sólových houslí, ale každá má svou jedinečnost a odlišnou atmosféru. Sólista i orchestr jejich charakteristiky skvěle vystihli. Partitura orchestru je značně hustá, a sólista by mohl v jeho zvuku snadno zanikat. Díky mistrovství dirigenta a následně i orchestru nikde nebyl houslový hlas přehlušen, vždy byl do detailu zřetelně srozumitelný. V hustotě Toccaty sice příliš nevynikal, ale domnívám se, že jedním z netradičních úmyslů Stravinského bylo zařadit v této větě part houslí do ostatních hlasů jako součást orchestru, slyšitelný, ale ne více než ostatní.

Souhrnem – dokonalejší a účinnější provedení tohoto díla si neumím představit. Jako poděkování aplaudujícímu publiku umocnil Špaček účinek svého umění brilantním provedením Danse rustique ze sólové Sonáty č. 5 E. Ysaÿe. Druhou polovinu večera prozněla Symfonie č.1 g moll op. 13 „Zimní sny“ Petra Iljiče Čajkovského. Hudbu Čajkovského vnímám občas podivně rozporuplně. Geniální hudba s příchutí čehosi, co mi zvláště v některé interpretaci nesedí. Některá provedení dosazují do hudby této křehce přecitlivělé a poetické osobnosti jakousi atmosféru slzavé sentimentality či imperiální velkoleposti, a zvláště ruské orchestry to k tomu svádělo. I tuto symfonii jsem zatím v jiné podobě neslyšel. Takže jsem provedení očekával s jistou nedůvěrou. Neprávem. Semjon Byčkov otevřel vesmír duše Čajkovského v kytici cudně něžného citu. Křehký půvab tak neuvěřitelně krásných pianissim, jaká vykouzlil Byčkov z filharmoniků, jsem dosud v žádném orchestru neslyšel. Dynamické rozpětí bylo o to účinnější. Orchestr se jakoby pohyboval v souladu s hudbou, neboť dirigent zjevně kreslil taktovkou křivky podle křivek hudby. Žádné gesto nebylo navíc. Bylo zřejmé, že dirigent přesně ví a vyžaduje dokonalé provedení každého detailu. Vyvstal obraz úžasně sugestivní magie v této hudbě skryté… Semjon Byčkov je bezesporu jeden z nejzajímavějších zjevů současné dirigentské elity, a Česká filharmonie má velké štěstí, že přijal její pozvání být důstojným nástupcem Jiřího Bělohlávka. Přejme si, ať si ho pod jeho vedením stále dokonalejší filharmonici dlouho udrží.