Dokonalé umění v rukách mistrů byl podtitul letošního jubilejního dvacátého ročníku Středoevropského festivalu koncertního umění v Žilině. Pořadateli – Hudobnému centru v Bratislavě se v letošním roce podařilo získat více finančních prostředků, a tak mohl být tento ročník vskutku reprezentativní. Neméně důležitá je i podpora města Žiliny, jak finanční, tak spolupořadatelská. Na festival jste při procházce městem naráželi skoro všude. Také koncertní sál byl pokaždé zaplněn do posledního místa a hlasité ovace po každém z koncertů byly nejen motivací a poděkováním umělcům, ale odrážely i vděčnost žilinského publika samotnému pořadateli. Stejně významná je i spolupráce Státního komorního orchestru Žilina , v jehož sále se všechny koncerty konají a který se pravidelně na jednom z koncertů podílí a poskytuje zázemí jak hostujícím umělcům, tak pořadateli. Tak jako každý rok posuzovala výkony jednotlivých sólistů mezinárodní porota, letos v čele s hudební publicistkou Melánií Puškášovou, aby na posledním slavnostním večeru udělila společně s ředitelkou Hudobného centra Oľgou Smetanovou jednotlivé ceny.
První koncert byl poznamenán výbuchem islandské sopky a následným kolapsem v letecké dopravě. První ze soutěžících – francouzský fagotista Marc Trénel a polský dirigent Michal Dworzyński nedorazili a brněnský komorní orchestr Czech Virtuosi tak musel narychlo navrhnout jiný program a dirigenta. Nicméně koncert dopadl výborně, Czech Virtuosi podali pod taktovkou šikovného Jakuba Kleckera velmi dobrý výkon. Německé ATOS trio , které vystoupilo ve druhé polovině koncertu, nasadilo svým provedením Beethovenova Koncertu pro housle, violoncello a klavír svou perfektní souhrou, stylovým cítěním a interpretační hloubkou soutěžní laťku velmi vysoko.
Laťka se nehnula ani v případě úterního koncertu. Větru, dešti se sice poručit nepodařilo, nicméně příjezd dalších umělců nebyl díky jejich obětavosti dostat se do Žiliny čímkoliv ohrožen. V první polovině druhého večera vystoupilo české Bennewitzovo kvarteto se smyčcovými kvartety Bély Bartóka a Leoše Janáčka. Náročný program zahráli perfektně, s plným nasazením a soustředěním. Zvláště provedení Janáčkova 2. kvartetu poukázalo na nové možnosti interpretace a uchopení tohoto stěžejního díla kvartetní literatury 20. století. Ve druhé polovině se publiku představil francouzský harfeník Emmanuel Ceysson . Jeho sólový recitál byl průřezem napříč stoletími – od klasicismu k první polovině 20. století, přičemž se vyvaroval transkripcí a hrál skladby psané přímo pro sólovou harfu. Posluchači měli možnost seznámit se s málo hranou tvorbou pro tento nástroj, která nicméně svou kvalitou na koncertní pódia patří. Emmanuel Ceysson nezapřel svůj původ. Mladý, šarmantní harfeník podal technicky vynikající, velmi muzikální výkon, plný barev a nejjemnějších interpretačních fines, který nad to okořenil právě výběrem málo známých děl. Je dobře, že se nástroji, který je většinou spojován se ženami, věnují muži, protože jejich hra (jak to potvrdil právě Emannuel Ceysson) mu může dodat zcela jinou dimenzi. Porota měla po úterním koncertu o první kandidáty postaráno.
Velká očekávání bohužel nenaplnil středeční koncert komorního orchestru Camerata Salzburg . V první polovině se představila vycházející houslová hvězda – rodák z Vrútok u Žiliny Dalibor Karvay . Zvolil Vivaldiho Čtvero ročních dob , což byl dobrý tah z hlediska publika (Karvay v sobotu podle očekávání Cenu publika získal), ale z hlediska provedení ne příliš zdařilý výkon. Dalibor Karvay spojil roli koncertního mistra a sólisty, což jistě nebylo jednoduché, ale interpretace snad nejznámější skladby baroka byla naprosto mimo. Camerata Salzburg hrála Vivaldiho velmi zatěžkaně, bez potřebných emocí, mimo styl (a tím nemám přímo na mysli jen tzv. dobovou praxi) a také výkon sólisty byl sice technicky perfektní, ale jinak studený a příliš akademický. Ve druhé polovině se jako další ze soutěžících představil švýcarský klavírista Francesco Piemontesi . Ten naštěstí napravil první půli koncertu svým kultivovaným, jemným a muzikálním přednesem Mozartova Klavírního koncertu č. 14 Es dur KV 449 . Jeho procítěný, precizní a inteligentní, stylově přesný výkon nemohla pokazit ani Camerata Salzburg. Skromný mladý Švýcar má už za sebou spolupráci s předními evropskými orchestry a podílel se i na sérii nahrávek Marthy Argerich pro ECM. Jistě o něm ještě v budoucnu uslyšíme.
Vrcholem festivalu se pro mě stal čtvrteční – poslední soutěžní večer. A to zejména díky vynikající práci mladého italského dirigenta Francesca Angelica . Aniž bych se chtěla dotknout kvalit Státního komorního orchestru Žilina, takovýmto způsobem ještě na žilinském festivalu nezahrál. Jednoznačně to byl nejlepší interpretační výkon v porovnání s ostatními komorními orchestry zvučnějších jmen, kterých bylo na letošním ročníku „neurekom“. Ravelovu Couperinovu náhrobku by se dalo ledacos vytknout, orchestr se v něm teprve rozcvičoval, ale vcelku vyzněl velmi dobře. Ostatně byl to jen úvod. To nejlepší mělo teprve přijít. Miláček publika a loňská vítězka bulharská marimbistka Vassilena Serafimova si pro posluchače nachystala novinku – Koncert pro marimbu a smyčcový orchestr francouzského skladatele Emmanuela Séjourného z roku 2005. Opět se jednalo o dobrou volbu vzhledem k publiku. Séjourného koncert připomínal to nejlepší z filmové hudby francouzské klasiky, krásná témata, nepravidelný rytmus, žádná velká moderna, zároveň žádný velký kýč. Vassilena i letos dokázala, že se porota nemýlila a že je již zralou umělkyní s neuvěřitelnou technikou a osobitým stylem. A aby toho dobrého nebylo málo, večer uzavřel maďarský violoncellista István Vardai náročným Koncertem pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107 Dmitrije Šostakoviče. Podobně jako Vassilena Serafimova je i István Vardai přes svůj mladý věk už zralým umělcem. Vystihl všechny polohy Šostakovičovy hudby. Jeho zdánlivě nenápadný, ale o to hlubší projev byl skutečným interpretačním vrcholem festivalu. Velkou oporou mu jistě byl i dirigent, který celý náročný program odvedl bez sebemenší chybičky nebo zaváhání a střídmými, ale přesnými gesty dostal z orchestru i to, co by v něm nikdo nehledal. Náročná sóla jednotlivých orchestrálních hráčů byla perfektní. Zejména Šostakovič by mohl být velmi zdařilou live nahrávkou. Jednoduše vydařený večer.
Oproti tomu páteční koncert, podobně jako středa, zklamal (zejména ve druhé polovině). Namísto ochořelého Štefana Kocána pohotově a velmi dobře zaskočil Peter Mikuláš , který má Dvořákovy Biblické písně ve svém repertoáru dlouho a vydal je i na CD. Nicméně Capella Istropolitana podala pod taktovkou Martina Leginuse v Pergolesiho Stabat mater průměrný výkon a totéž se dá říct i u obou sólistek, někdejších vítězek žilinského festivalu a dnes už stálic evropského operního nebe – Adrianě Kučerové a Terézii Kružliakové . Pergolesi zněl jako wagnerovská opera a altový part byl pro Terézii Kružliakovou příliš hluboký a její hlas tedy nezněl, jak měl. Pochvalu zasloužil pouze Bratislavský chlapecký sbor pod vedením Magdalény Rovňákové , který se na produkci snad jediný pečlivě připravil.
Sobotní koncert byl dlouho dopředu vyprodán, zejména díky ruskému trumpetistovi Sergeji Nakarjakovovi . Na jeho výkon se přijeli podívat trumpetisté z celého Slovenska a myslím, že nebylo čeho litovat. Nakarjakov působí na jevišti až plaše, ale jeho hra vůbec plachá není. Představil transkripci Mendelssohnova Koncertu pro housle a smyčcový orchestr . Bohužel výkon doprovodného Petrohradského komorního orchestru mu ne příliš zdárně sekundoval. Jaký rozdíl mezi výkonem Francesca Angelica a velkými rozvášněnými gesty ruského dirigenta Juri Gilba ! Nicméně Čajkovského Serenáda pro smyčcový orchestr op. 48 se orchestru velmi povedla a emoce jen tekly. Závěrečný Arbanův Benátský karneval dal podruhé vyniknout mistrovství hry Sergeje Nakarjakova a s fortelem uzavřel letošní jubilejní ročník.
První cenu – Cenu kritiky obdržel dirigent Francesco Angelico , Cena Pražského jara a Cena primátora města Žiliny Ivana Harmanna pro nejmladšího účastníka festivalu připadla maďarskému violoncellistovi Istvánu Vardaiovi . Cenu Slovenského rozhlasu získal francouzský harfeník Emmanuel Ceysson a na festivalu Rádia Devín si zahraje Bennewitzovo kvarteto . Cenu publika dostal domácí Dalibor Karvay .
Všechny koncerty natáčel slovenský státní rozhlas a v průběhu roku je odvysílá. Kromě toho je součástí každého ročníku i koncert studentů žilinské konzervatoře. U příležitosti letošního jubilea připravuje Hudobné centrum CD s ukázkami záznamů toho nejlepšího z uplynulých ročníků.
