neděle, 5. září 2010

Dobře naučeno, bezchybně odehráno

Napsal(a) 

Třetí matiné Pražského jara nabídlo 29. 5. v sále Martinů HAMU houslový recitativ v dramaturgickém pojetí „všehochuti“ ve stylu koncertních vystoupení přelomu 19. a 20. století. Program obsahoval tato díla: Beethoven – Sonáta F dur „Jarní“ op. 24 , Paganini – Cantabile , Falla – Kreisler: Danse Espaňole , Debussy – Sonáta g moll , Lutoslawski – Subito , Wieniawski – Brilantní fantazie na motivy Gounodovy opery Faust . Vzhledem k absenci přestávky však takovéto řazení různorodých skladeb mělo i svou osvěžující logiku. Půvabná devatenáctiletá houslistka Julia Turnovsky představuje stále častější typ interpreta, který již v raném mládí získává dříve daleko vzácnější technickou suverenitu a schopnost zahrát bezchybně a zpaměti jakýkoliv part. Tito mladí lidé – většinou ještě vlastně děti – ohromují téměř computerovou dokonalostí a vyhrávají na soutěžích jednu cenu za druhou. Narozdíl od obdobné situace ve sportu však v hodnocení uměleckého výkonu nastává časem moment, kdy fascinace z hráčské dokonalosti nedospělého jedince zákonitě mizí, a ta je vnímána jako pouhý nástroj připravený k osobitému, inspirativnímu vyjádření jak ducha díla, tak názoru a pohledu interpreta-umělce na něj. Sebepřesnější respektování notového zápisu i pokynů pedagoga pak při vší technické dokonalosti k vrcholnému uměleckému účinku nestačí, a během poslechu takového výkonu krom zručné brilance vlastně nic posluchače nezaujme a nevzruší. Podobná hra spíše probouzí pocity jako z perfektní klimatizace, dokonalé verze programu „Sibelius“ nebo vzorné prezentace tai-či, nežli jako vzrušující zážitek z projevu živého umělce s fantazií a poezií. Ukazuje se, že ze stovek dětských zázraků jen jeden bývá i později Mozartem. Díky tomuto trendu však technická kvalita všech interpretů obecně strmě narůstá, a to i ve prospěch kvalitního výběru hráčů pro orchestry a soubory. Uspět i zde je však v globální konkurenci stále náročnější, natož pak prosadit se trvaleji v sólistické kariéře. Bohužel přes mé očekávání výkon Julie Turnovsky odpovídá – zatím – spíše výše zmíněné kategorii interpreta. Stručně – v její hře je vše vyvedeno bezchybně, ale slyšel jsem tam velmi málo navíc. Jedinou výjimkou mi bylo provedení Lutoslawského Subita – opravdu přesvědčivá a procítěná interpretace skvělé, ale nejednoduché skladby, napsané autorem pro Anne-Sophii Mutter jako jeho poslední dokončené dílo. Slečna Turnovsky má evidentně výborný cit pro soudobou hudbu a možná právě v ní najde přirozený způsob zajímavé a originální prezentace své zatím nevyhraněné umělecké osobitosti. Její housle z dílny Nicolase Lupota (1810) jsou krásně znělé, ale (alespoň v dané akustice) chvílemi citelně barevně „ploché“, jakoby bez dostatečných alikvótů – témbr někdy trochu jako z dětských houslí. Není-li toto postavením kobylky či duše, tak by si zasloužila zajímavější nástroj. Jméno houslaře nemusí být vždy zárukou. Klavír Shoko Turnovsky byl technicky precizní – místy (Beethoven, Debussy) však trochu zbytečně tvrdý a hlučný. Dle mého soudu Julia Turnovsky by jistě byla obohacením i nejskvělejšího orchestru či komorního souboru. Budu-li však bezohledným kritikem z pozice nároků prestižního mezinárodního festivalu, tak její sólový umělecký výkon spíše odpovídal možná i nadprůměrné prezentaci posluchačky magisterského studia HAMU, ale ne vrcholným požadavkům reprezentativní festivalové úrovně. Pražské jaro by jistě našlo i mezi mladšími houslisty umělecky vyzrálejší jedince.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.