Třetí matiné Pražského jara nabídlo 29. 5. v sále Martinů HAMU houslový recitativ v dramaturgickém pojetí „všehochuti“ ve stylu koncertních vystoupení přelomu 19. a 20. století. Program obsahoval tato díla: Beethoven – Sonáta F dur „Jarní“ op. 24 , Paganini – Cantabile , Falla – Kreisler: Danse Espaňole , Debussy – Sonáta g moll , Lutoslawski – Subito , Wieniawski – Brilantní fantazie na motivy Gounodovy opery Faust . Vzhledem k absenci přestávky však takovéto řazení různorodých skladeb mělo i svou osvěžující logiku. Půvabná devatenáctiletá houslistka Julia Turnovsky představuje stále častější typ interpreta, který již v raném mládí získává dříve daleko vzácnější technickou suverenitu a schopnost zahrát bezchybně a zpaměti jakýkoliv part. Tito mladí lidé – většinou ještě vlastně děti – ohromují téměř computerovou dokonalostí a vyhrávají na soutěžích jednu cenu za druhou. Narozdíl od obdobné situace ve sportu však v hodnocení uměleckého výkonu nastává časem moment, kdy fascinace z hráčské dokonalosti nedospělého jedince zákonitě mizí, a ta je vnímána jako pouhý nástroj připravený k osobitému, inspirativnímu vyjádření jak ducha díla, tak názoru a pohledu interpreta-umělce na něj. Sebepřesnější respektování notového zápisu i pokynů pedagoga pak při vší technické dokonalosti k vrcholnému uměleckému účinku nestačí, a během poslechu takového výkonu krom zručné brilance vlastně nic posluchače nezaujme a nevzruší. Podobná hra spíše probouzí pocity jako z perfektní klimatizace, dokonalé verze programu „Sibelius“ nebo vzorné prezentace tai-či, nežli jako vzrušující zážitek z projevu živého umělce s fantazií a poezií. Ukazuje se, že ze stovek dětských zázraků jen jeden bývá i později Mozartem. Díky tomuto trendu však technická kvalita všech interpretů obecně strmě narůstá, a to i ve prospěch kvalitního výběru hráčů pro orchestry a soubory. Uspět i zde je však v globální konkurenci stále náročnější, natož pak prosadit se trvaleji v sólistické kariéře. Bohužel přes mé očekávání výkon Julie Turnovsky odpovídá – zatím – spíše výše zmíněné kategorii interpreta. Stručně – v její hře je vše vyvedeno bezchybně, ale slyšel jsem tam velmi málo navíc. Jedinou výjimkou mi bylo provedení Lutoslawského Subita – opravdu přesvědčivá a procítěná interpretace skvělé, ale nejednoduché skladby, napsané autorem pro Anne-Sophii Mutter jako jeho poslední dokončené dílo. Slečna Turnovsky má evidentně výborný cit pro soudobou hudbu a možná právě v ní najde přirozený způsob zajímavé a originální prezentace své zatím nevyhraněné umělecké osobitosti. Její housle z dílny Nicolase Lupota (1810) jsou krásně znělé, ale (alespoň v dané akustice) chvílemi citelně barevně „ploché“, jakoby bez dostatečných alikvótů – témbr někdy trochu jako z dětských houslí. Není-li toto postavením kobylky či duše, tak by si zasloužila zajímavější nástroj. Jméno houslaře nemusí být vždy zárukou. Klavír Shoko Turnovsky byl technicky precizní – místy (Beethoven, Debussy) však trochu zbytečně tvrdý a hlučný. Dle mého soudu Julia Turnovsky by jistě byla obohacením i nejskvělejšího orchestru či komorního souboru. Budu-li však bezohledným kritikem z pozice nároků prestižního mezinárodního festivalu, tak její sólový umělecký výkon spíše odpovídal možná i nadprůměrné prezentaci posluchačky magisterského studia HAMU, ale ne vrcholným požadavkům reprezentativní festivalové úrovně. Pražské jaro by jistě našlo i mezi mladšími houslisty umělecky vyzrálejší jedince.
