Další ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl měl vyrovnanou úroveň a příjemnou atmosféru. V tom, jak je festival propojen se svým místem, je opravdu velká síla a těžko si přestavit, že by se mohl konat jinde. V tom, jak oživit klasické památky současným kulturním životem, může být vzorem.
V řadě koncertů, kterými slaví Eva Urbanová dvacetileté jubileum své umělecké dráhy, bude mít ten v Litomyšli velmi čestné místo. Slavnostní ráz podtrhl Pražský filharmonický sbor, takže bylo možné slyšet i nádherný Velikonoční hymnus ze Sedláka kavalíra nebo velkolepý závěr z Turandot . Na soud o nové inscenaci Hubičky Mariána Chudovského bude lepší počkat až do Národního divadla, ale jeho scéna řešená jako „puzzle“ se pro Litomyšl hodila, je originální a zároveň neruší charakter opery. Jedním z vrcholů festivalu letos byla Kytice Bohuslava Martinů v baletní choreografii Ladislavy Košíkové a v podání Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod taktovkou Romana Válka. Ta vznikla přímo na objednávku festivalu. A John Fiore svůj Ring beze slov moudře zkrátil asi o půl hodiny a také měl úspěch.
Sázka na pestrost
Z programů mimo hlavní dramaturgický proud zaslouží zvláštní pozornost koncert varhaníka Jaroslava Tůmy a cembalistky Edity Keglerové. Koncert byl výjimečný díky dramaturgii i díky publiku. Bachova Varhanní mše nebo také Dogmatické chorály trvají bez přestávky skoro hodinu a půl, pět set míst v kostele bylo vyprodáno a atmosféra velmi soustředěná. Varhany v litomyšlském kostele Povýšení sv. Kříže nejsou právě citlivě zrestaurovány, ale Jaroslav Tůma z nich po zvukové stránce dostal zázrak a cembalistka nezůstala jen ve stínu velkého nástroje.
Podle očekávání měla velký úspěch obě velká kantátová díla. Leoš Svárovský se sice spolehl na to, že na Dvořákovu Svatou Ludmilu mu stačí jedna společná generálka, ale sbor, orchestr i sólisté své party nazkoušeli zodpovědně, takže dílo vyznělo solidně a mělo bouřlivé ovace. Ty nejvíc patřily dokonale znějícímu Českému filharmonickému sboru Brno, ale také Adrianě Kohútkové v partu Ludmily, Tomášovi Černému v úloze Bořivoje a Filharmonii Brno, která hrála přirozeně, měkce a s výrazem.
Zatímco Svatá Ludmila se uvádí spíš vzácně, Orffova kantáta Carmina burana je skutečnou stálicí všech festivalů. Jen pro zajímavost, letos je to až kuriózní, sezonu s ní v Praze zakončoval FOK i ČF, zazněla (mimo jiné) na Janáčkově máji, v Českém Krumlově i v Litomyšli. Provedení Jiřího Kouta s FOKem a PFS by patřilo k těm, které nejdou v prvním plánu po velkém efektu a zběsilých tempech. Bylo živé, rytmicky zajímavé a s ohledem na to, aby zpěváci mohli podtrhnout obsah slov.
Velkým oživením letošní Litomyšle byly oba pořady inspirované folklórem: Czaldy Waldy Quartet nabízí zvukově zajímavé „etnošansony“ a vokální kvarteto Q VOX dovede renesanční madrigal podat stejně bezprostředně jako Janáčkovy úpravy lidových písní. Těm propůjčila nezaměnitelnost i Zuzana Lapčíková a její magický cimbál, kterým pozoruhodně vystihla ducha těchto písní.
Ústřední téma „Ve světě dětí“ naplnily dva programy náročnější a jeden populární až populistický. Sympatické je, že děti byly v publiku jak při méně snadných dětských operách, z nichž zejména Brittenův Kominíček je skutečně geniálním kusem svého žánru, tak při Koncertu na přání. Ten sestával z hudby a písniček z pohádek a filmů pro děti, což je krásný nápad. Je ovšem pravda, že v podání Velkého orchestru paláce Žofín, estrádních zpěváků a pochybného Sboru JCHS, to vše pod taktovkou Františka Preislera, připomínal koncert až příliš televizní show. Ještě že několik set dětí v publiku 2. zámeckého nádvoří dovede vytvořit atmosféru.
Napínavý závěr
Během závěrečného operního víkendu se pořadatelům lepila smůla na paty – nevystoupila ani jedna z ohlášených představitelek Pucciniho Manon a obě představení odzpívala Tatina Teslia, která není právě nejvýraznější představitelkou této role.
Kristjan Johanson sice nepochybně vládnul velkým hlasem, ale nejlepší roky už má nenávratně za sebou. Tenorista Luciano Mastro s téže roli Des Grieuxe byl v Litomyšli daleko přesvědčivější. Sbor opery v Ostravě se na scéně dovede pohybovat výrazně víc a lépe než sbor oper pražských. Nápady režiséra Michaela Taranta se ale často opakují, nehledě na jeho nepochopitelný činoherácký zlozvyk nastavovat hudební part opery zvukovými efekty z reproduktorů, a to i po vypjatém závěru.
Jedinou stálicí, která nezklamala, byl v předposledním festivalovém dnu basista Richard Novák v komickém intermezzu Domenica Cimarosy Maestro di capella – vtipné operní hříčce, ve které sólista předvádí kapelníka nespokojeného se svým ansámblem. Spoluúčinkoval Komorní orchestr Bohuslava Martinů, který hrál v prvé polovině slavné komorní skladby bez dirigenta. Skutečný život se ale do jejich hry dostal až s příchodem Richarda Nováka. Takže škoda, že nedirigoval obě poloviny koncertu.
I závěrečný koncert provázela pořadatelská smůla, protože tenorista Torsten Kerl přijel nachlazen a do poslední chvíle se nevědělo, co všechno si troufne odzpívat. Přes všechny nepříznivé okolnosti nakonec zanechal sympatický dojem, i když jeho hlas v sobě nemá tak osobitou barvu a výraz. Je to pěvec, který vládne širokým repertoárem a rád se pouští do méně známých titulů – tím by mohl být zajímavý i pro naše operní domy a je dobře, že po něm pořadatelé v Litomyšli sáhli.
