středa, 5. říjen 2022

Do nové sezóny vykročila Česká filharmonie se ctí

Napsal(a) 

Lisa Batiashvili, Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Lisa Batiashvili, Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Předem musím čtenáře upozornit, že na následujících řádcích se klasické hudební kritiky nedočká. Pokud ji očekává, ať raději dál nečte. Přináším spíše svědectví či sled postřehů o výjimečném večeru u příležitosti jedné z nejatraktivnějších hudebních událostí sezóny, kterou nepochybně zahajovací koncert České filharmonie je. Nebudu v detailech analyzovat výkony jednotlivých nástrojových skupin ani hledat chyby, kritizovat interpretaci či přinášet srovnání s jinými orchestry. Problém není v mém nedostatku kompetence, uměleckého úsudku či kritického myšlení. Stručně řečeno, jsem zde jakožto pozorovatel, který v malém českém rybníčku klasické hudby působí v úplně jiné roli. A proto si ani v nejmenším nedovolím být nahodilým kritikem hudebních výkonů jednoho večera, do kterého velké množství lidí vložilo maximum své tvůrčí energie, zápalu a disciplíny. Přesto vám zkusím o zahajovacím koncertě podat co nejvěrnější reflexi.

Výjimečnost události je patrná již při příchodu. Publikum, z velké části tvořeno zástupci veřejného sektoru, hudebních institucí, partnerů a podporovatelů České filharmonie, v naprosté většině svým dress codem respektuje charakter akce, což je příjemné pozorovat. Po pandemii totiž v tomto směru vnímám v české společnosti určitý úpadek. Během lockdownů si zřejmě většina lidí zvykla na jiný typ outfitu než společenské šaty. Také květinová výzdoba Dvořákovy síně si zaslouží obdiv. Nádherná aranžmá podzimních květů zdobící emporu má na mne uklidňující dojem, jelikož i v této ekonomicky napjaté době se tu někdo zjevně snaží o krásu. Ta je důležitá a kultivující v každých časech. V krátkém úvodním slově generální ředitel David Mareček přivítá hosty a informuje o prodloužení angažmá Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a uměleckého ředitele až do roku 2028, což publikum oceňuje potleskem. Poté již přichází gruzínsko-německá houslistka Lisa Batiashvili se Semjonem Byčkovem a koncert je zahájen.

Lisa Batiashvili, foto Petra Hajská Lisa Batiashvilifoto: Petra Hajská

V první části večera se ponoříme do Houslového koncertu D dur op. 61 Ludwiga van Beethovena. Toto mistrovské Beethovenovo dílo, po svém vzniku nedoceněno, představuje vrchol lyrického umění svého autora. Celých 45 minut trvání je posluchačovo ucho potěšeno naprostou melodickou a harmonickou vyvážeností skladby, kdy vše spočívá v dokonalých proporcích bez vnitřních bojů, tragických tónů či zdrcujících vášní. U mnoha skvělých sólistů vnímáme krásu jejich interpretačního umění skrze utrpení, jež vidíme vepsáno ve tváři muzikanta. Krása se často rodí z bolesti, ale v tomto případě tomu tak vůbec není. Lisa Batiashvili nás unáší líbezně jemnými tóny, které pod jejími prsty plynou s obrovskou lehkostí jako listy po vodě. Je krásné ji pozorovat. Jako by byla součástí esence hudby, kterou sama vytváří. Hudba zde představuje živnou kvalitu osoby interpretky, kdy mne napadá srovnání s vitální energií „čchi“, jak ji zná tradice čínské medicíny. Prastaré učení energii „čchi“ definuje jako životodárný zdroj, který vznikl z prvotní energie stvoření a je základním pramenem naší životní síly. Beethovenova hudba je zde pro interpretku právě takovouto energií. Lisa Batiashvili pluje na vlně jemnosti a lyriky ve virtuozitě a lehkosti, kdy výsledkem je čirá radost. Jedná se o velmi vzácnou kvalitu, kterou vnímám například ještě u Josefa Špačka. Hlavní téma první věty je prosté jako písnička, a právě v tom tkví jeho kouzlo, protože i v úplně jednoduché písni se může ukrývat všechna krása světa. Kadence v podání Batiashvili je ukázkou mistrovství souzvuků. V následném Larghettu orchestr předvádí dokonalé pianissimo v pizzicatech, do čehož zní sólový part jako ukolébavka. Závěrečná třetí věta vyváží lyriku předchozích částí výraznou hravostí. První polovina zahajovacího koncertu České filharmonie byla skutečným pohlazením duše.

Druhá půlka s Alpskou symfonií Richarda Strausse přináší zážitek úplně jiného druhu. Již od monumentálního úvodu (Východ slunce přicházející po temné Noci) filharmonici hrají jako o život. Patřím k těm, kteří si cestu ke Straussovi hledali složitě, i když nyní ho již docením. Alpská symfonie se svým velmi konkrétním narativem, popisujícím náročné jednodenní putování velehorami s veškerou nádherou i úskalími, které jen příroda dokáže člověku připravit, je vlastně symbolickou paralelou k putování životem. Partitura napsaná pro 125 muzikantů nepřipouští polohu lehkosti, kterou jsme měli možnost prožít v první části večera. Naopak. Monumentální orchestrace vyžaduje maximální soustředění všech členů orchestru, a ještě více dirigenta. Nikdo se tu neschová. V dramatickém oblouku díla fragmentovaném do třiadvaceti různých částí – etap putování – se vystřídají snad všechny existující polohy orchestrální hry. Naprostá technická dokonalost provedení snad není v lidských silách, a to hned z několika důvodů. Velmi intenzivní, výrazově nesmírně rozmanitý zvuk vyžaduje od všech přítomných prakticky hodinové maximální fyzické i psychické nasazení. I při sebelepším soustředění a přípravě se vždy najdou momenty, které se od ideálu byť jen lehce vzdálí, což je prostě lidské. Semjon Byčkov však statečně a s přehledem držel otěže po celou dobu tohoto putování a provedl nás alpskou poutí se všemi jejími vrcholy a pády, momenty světla i temnoty, opulentní zvukovou masou i kontemplativním ztišením. To poslední se nejpůsobivěji projevilo na sklonku díla v části Ausklang (Epilog), kdy melodie, nesena zprvu střídajícími se dechy, je meditativně podbarvena varhanami až do chvíle, kdy se s jemností zapojí i smyčce a nesou melodii jako střeženou zástavu dál. Tento moment skladby je hluboce útěšný jako uzdravení z nemoci, kdy si člověk s pokorou a vděčností uvědomí, že to nejhorší překonal a nyní je mu dáno dále žít. Samotný závěr pak přichází ještě na vlně této hluboké emoce, což mu jen dodá na síle.

Výkon, jež pro muzikanty i dirigenta představuje náročnost maratonu, ocenilo publikum velmi vděčným aplausem. Bylo za co děkovat. Vlastně je škoda, že v dramaturgických plánech velkých českých orchestrů jen málokdy zazní díla pro sólové varhany a orchestr, ačkoli hudební literatura nabízí celou řadu kvalitních a posluchačsky vděčných kusů, například Symfonie č. 3 „Varhanní“ Camilla Saint-Saënse či Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

A nyní přece jen trochu té kritiky. Byly chvíle, kdy občas někdo lehce vypadl z konceptu. V první větě Beethovena zaznamenaly malý problém violy. V Alpské symfonii se zase v jednom momentě opozdily harfy. V některých náročných pasážích Straussova opusu jsem zaznamenala problém se souhrou ve smyčcích. Z globálního hlediska však tyto maličkosti nehrály roli, protože celkový výsledek svědčil o skutečné píli a soustředění, byl korunován kvalitou a autenticitou nasazení všech zúčastněných členů orchestru i jeho šéfdirigenta.

Kladu si otázku, která je mou jedinou zásadní výtkou k dramaturgii tohoto výjimečného večera. Program zahajovacího koncertu reprezentoval oslavu německo-rakouské hudebnosti. Proč v Den české státnosti Česká filharmonie alespoň symbolicky nepřipomněla, proč máme státní svátek? Například prostým přednesem svatováclavského chorálu v úvodu koncertu. Dramaturgii vždy sluší, když je v souladu s kontextem společenským, dějinným a v krajině středoevropské i s odkazem na křesťansko-židovský základ naší kultury. A ještě jedna drobnost. Je škoda, že v tištěném programu koncertu chyběl výčet jednotlivých částí Alpské symfonie. Program by měl být na první místě pro širokou veřejnost, které by zajisté tento detail usnadnil orientaci v rozměrném Straussově opusu. Jinak byl však zahajovací koncert České filharmonie skutečným svátkem hudby, krásy, sdílení a radosti. Přeji České filharmonii, aby taková byla i celá nastávající sezóna.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Působí v malé švýcarské hudební nadaci Stadler-Trier Musik Stiftung. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka obhájila doktorát na pražské HAMU, přičemž ve svém výzkumu se zaměřila na fenomén osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.