Ve třináctém ročníku byly prosincové Dny Bohuslava Martinů ve vnější prezentaci (například v tištěných programech) skromnější než před lety, ale hudbě skladatele to samozřejmě nijak neublížilo. K přehlídce opět patřila interpretační soutěž s koncertem vítězů, poté tři komorní koncerty, kantátový večer řízený Jakubem Hrůšou a tradičně závěrečný koncert České filharmonie, tentokrát s Jiřím Bělohlávkem.
Dramaturgicky jedinečné zdůvodnění měly dva rozměrem menší, ale důležité programy – jeden věnovaný (5. 12.) tvorbě skladatele Zdeňka Zouhara a druhý připomínající (7. 12.) nedávné úmrtí francouzského muzikologa Guy Erismana.
První koncert, situovaný do Galerie AMU, patřil Brněnskému akademickému sboru (na který byl tento nízký prostor akusticky přece jen stísněný, ale jiný sál k dispozici nebyl). Od Martinů zazněl ve spolehlivě vyznívající, zažité, usedlé, standardní a přiměřeně limitované interpretaci Petrklíč , Pět českých madrigalů , Tři zpěvy a v samotném závěru Otvírání studánek . Herec Jan Potměšil této oblíbené komorní kantátě dokázal dát v hlase potřebnou upřímnost a dychtivost, ale mohl volit pomalejší tempa; zažitý ideál recitace je zde silný a odlišnému cítění vzdoruje. Od Zouhara, dožívajícího se osmdesáti, sbor přednesl rané vokální cykly Rozmarné ukolébavky , Písničky o lásce a Zahrádka . Těleso vedené Jaroslavem Kyzlinkem a zastávající v brněnském dění významné místo na soudobých, i když už starších a vcelku tradičních sborových partiturách prokázalo, že je vyspělým souborem. Koncert připomněl Zouhara v promluvě Ivana Štrause a v tištěném programu též jako znalce a obdivovatele hudby Bohuslava Martinů a dirigenta prvního českého uvedení Otvírání studánek. Zouharovy vokální cykly jsou svěží a autorovy vzory nezapřou.
Druhý z recenzovaných koncertů se konal v sále ještě menším, v Pálffyho paláci. Také zde projevili lidé velký zájem, mezi přítomnými se často ozývala francouzština. Program večera, trochu nezvykle rozdělený mezi dva soubory, byl atraktivní: po epicky širokém a lyricky intezivním Klavírním triu od Faurého a po skvostném Triu č. 2 od Martinů, a to obojí bylo v podání Tria Dumky, přišlo na řadu Smetanovo trio s Variacemi na slovenskou lidovou píseň od Martinů a Triem g moll svého patrona. Český soubor (J. Čechová, J. Páleníček, J. Vonášková-Nováková) by v pomyslném porovnávání zvítězil nad francouzským, a to především temperamentem a hráčským nasazením, ale i tónovými kvalitami. Guy Erismana připomněl jak tlumočený proslov představitele Nadace B. Martinů Ivana Štrause, tak bohužel netlumočený emotivní a osobní proslov violoncellisty Páleníčka. Variace v jeho podání zazněly jako vysoce angažovaný, výrazem naplněný virtuózní kus. Trio g moll, základní dílo české komorní hudby, zahrála pak trojice strhujícím způsobem, který lze jistě řadit k referenčním. (veb)
Program koncertu Pražské komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou byl odvážný i atraktivní. Zařazení cyklu skladeb na lidové texty Kytice Bohuslava Martinů bylo velmi oživující a Brahmsův Houslový koncert D dur s koncertním mistrem PKF Janem Fišerem provokoval interpretačními nároky. Jde o jeden z nejnáročnějších romantických houslových koncertů vůbec a sólista to má o to těžší, že mnozí posluchači mají v uchu některou z legendárních nahrávek s Oistrachem, Szeryngem, Milsteinem a dalšími. Je ovšem třeba uznat, že Jan Fišer s nadhledem ustál všechny technické nástrahy a velmi promyšleně zacházel s tónem v řadě působivých kontrastů a proměn. Nebylo jich tolik jako u největších mistrů, ale už jen odlišení drsně heroických pasáží a lyrických kantilén v první větě znělo velmi přesvědčivě. Orchestr doprovázel měkce a citlivě a svého kolegu sympaticky podporoval. Při provedení Kytice Jakub Hrůša vsadil na mladé hlasy, což byla jednoznačně dobrá volba. Intonační přesnost i potřebnou výrazovou syrovost propůjčil skladbě Český filharmonický sbor Brno. A spolu s bytostně mladým orchestrem tvořili báječný tým. Čerstvé hlasy měli i všichni sólisté, i když míra připravenosti se lišila. Velmi přesvědčivá byla Jana Wallingerová, méně už Iveta Jiříková. Tenoristu Aleše Voráčka nebylo možné přeslechnout, ale svůj part znal spíš přibližně, basista Martin Bárta působil o dost jistěji. Skladba nicméně stojí na orchestru a sboru, takže celkově jsme mohli zažít šťavnaté a energické provedení s jasnou dirigentskou koncepcí. (jb)
Koncert Jiřího Bělohlávka byl očekávaným vrcholem Dnů Bohuslava Martinů a také příslibem, že bude pokračovat i úspěšné nahrávání Martinů symfonií. Hlavním dílem koncertů 14. a 15. prosince byla skladatelova Pátá symfonie . Ta je vnitřně velmi různorodá a Jiřímu Bělohlávkovi se podařilo ve složité partituře přesně odhadnout všechny zvukové proporce. Jeho přístup k této symfonii je bližší Ančerlovi než Neumannovi (což se o něm dá říci i obecně) a ve výsledku se spojuje rytmická přesnost, transparentnost a co nejširší barevná škála. Česká filharmonie Martinů Pátou premiérovala na Pražském jaru 1947 s Rafaelem Kubelíkem, ale dnes se hraje dokonce méně než Šestá nebo Čtvrtá. Filharmonikové hráli v pátek 14. 12. bez zjevného zaujetí, což bývá obvyklé, ale rozhodně s větší precizností. Martinůovský program se skládal ještě z Concertina pro klavír a orchestr , jehož sólový part přednesla Jaroslava Pěchočová. Svým dokonale kultivovaným úhozem podtrhla především střední romantickou větu, obě krajní věty ovšem nepostrádaly potřebnou razanci. V úvodu téhož koncertu zazněla ještě Dvořákova Suita A dur v provedení, které bylo komornější a introvertnější, než býváme zvyklí, a v daleko nižší, ale jemně propracované dynamické hladině. (jb)
Na Soutěži Nadace B. Martinů je sympatické nejen to, že propaguje mezi mladými interprety dílo jednoho z nejvýznamnějších našich skladatelů, ale i to, že se soutěžní obory střídají v tříletých cyklech – 1. klavír, 2. smyčcové nástroje, 3. komorní hra – takže nehrozí nebezpečí „monotónnosti“. V oboru klavír proběhla tato soutěž letos už počtvrté a koncert vítězů (Sál B. Martinů, 3. 12.) jen potvrdil slova prof. Leichnera, který spolu s prof. Růžičkovou předával ceny, že totiž výkony soutěžících mají neustále stoupající úroveň. Letošní porota – ve složení prof. Zuzana Růžičková (předsedkyně), Ludvík Kašpárek, Marián Lapšanský, Emil Leichner a Antonín Matzner – měla bezpochyby nelehkou práci. Svědčí o tom i značně neobvyklý výsledek: byly uděleny dvě ceny první a dvě ceny třetí, druhá cena nebyla udělena vůbec.
V první půli koncertu vítězů Soutěže NBM hrály držitelky třetích cen. Koncert zahájila sedmnáctiletá Andrea Vavrušková, posluchačka Pražské konzervatoře ze třídy prof. Leichnera, Debussyho suitou Pour le piano , po ní vystoupila dvacetiletá Eva Procházková, také studentka prof. Leichnera z Pražské konzervatoře, se Třemi českými tanci B. Martinů. Obě mladé pianistky působily velmi sympaticky, hrály s velkým nasazením a s obdivuhodnou vitalitou, jen tu a tam potřebuje něco v detailu dozrát, tu a tam by bylo dobré v přednesu trochu „obrousit hrany“. Nositelé prvních cen, kteří hráli po přestávce, jsou už skuteční zralí pianisté, takže „neudělení“ druhé ceny se ukázalo být naprosto logické. Jednadvacetiletý Martin Levický, žák prof. Toperczera z pražské AMU, přednesl rozsáhlou a náročnou Prokofjevovu Sonátu č. 8 op. 84 s neuvěřitelným myšlenkovým ponorem a pochopením, což je při jeho mládí vskutku obdivuhodné. Třiadvacetiletý Ladislav Doležal, který studuje na AMU u prof. Leichnera, pak posluchače doslova oslnil přednesem efektní Martinů Fantazie a Toccaty H. 281 a svou hrou obhájil také zvláštní cenu, kterou dostal za nejlepší interpretaci díla B. Martinů. Oba mladí umělci zaujali porotu svým výkonem natolik, že si odnesli ještě další ceny: Martin Levický Cenu Slovenské filharmonie, jejíž součástí je koncert na festivalu Bratislavské hudobné slávnosti 2009, Ladislav Doležal získal Cenu Pražského jara, s níž je spojeno vystoupení na Pražském jaru 2009. (vn)
