pondělí, 1. červen 2015

Distingovaný projev dokonalých gentlemanů

Napsal(a) 

James Ehnes, Andrew Armstrong, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek James Ehnes, Andrew Armstrongfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Suverénní dokonalá technika, jež sama o sobě houslistovi před 30 – 40 lety vystačila k obdivu, věhlasu i puncu výjimečnosti, je nyní běžnou a všední samozřejmostí a nutným předpokladem úspěšného uplatnění. V množství technicky skvěle vyškolených sólistů stěží dnes někdo vynikne nad řady ostatních pouhou technikou. Teprve způsobem využití jejích možností ve vyjádření obsahu a ducha díla může se odlišit, zaujmout a vyniknout nad ostatní. V komerčním a existenčním tlaku toto často supluje či doplňuje snaha o zvláštní či šokující způsoby provedení či chování. Reklamy a klipy na způsob elektrošoků masivně drtí a otupují vnímání, takže i nejpitomější nápad najde zastánce a ohlas. Jako by se recesistická sranda či vykalkulovaná marketingová konstrukce přesunuly do vyšší oblasti, kde se pak složitě a vážně okecávají. Je to však jen podoba, podstata a příčina takových jevů je jiná a nachází se jinde. Prostředí zahlcené a přetížené všemožnými efekty, neurotický tlak spěchem bičovaného času, „nesnesitelná lehkost“ stovek možností srovnávání a napodobování na síti, agresivní módní trendy atp. vtahují tvůrce k postupům, jež by asi nezvolili, kdyby nešlo o přežití. Toto nemůže nezanechat stopu i v oblasti prezentace tzv. vážné hudby. Dle míry osobního vkusu a ctižádosti pak mnohý umělec se snaží v zájmu prodejnosti svého produktu tomuto trendu přizpůsobit. Když různé extravagance se stanou běžnými, tak zevšední a splynou, a znovu se hledá další a jiný způsob odlišení. Paradoxně to často znamená překvapivý návrat ke klasicky strohé umírněnosti a vkusu. Houslista James Ehnes a klavírista Andrew Armstrong velice důmyslně, vkusně a úspěšně touto cestou postupují.

Kanaďan James Ehnes se narodil v Manitobě roce 1976 do rodiny umělců – otec hudebník (profesor trubky), matka balerina. Na housle hraje od čtyř let, od devíti pod vedením významného houslisty F. Chaplina. Během studia na The Julliard School obdržel Menninovu cenu za vynikající výsledky. Americké kritiky jej záhy zařadily mezi nejpřednější interprety (Globe and Mail : „Jascha Heifetz našich dnů“) a doposud koncertoval ve více než 30 zemích pěti kontinentů. Má kolem 35 nahrávek s oceněními jako například Grammy a Gramophone Award. Je též ředitelem Seattle Chamber Music Society a primariem Ehnes Quartet (2010). Na Brandon University obdržel titul Doctor of Music honoris causa, je nositelem Řádu Kanady a historicky nejmladším členem Royal Society of Canada. Hraje na housle Stradivarius „Marsick“ z roku 1715, zapůjčené z Fultonovy sbírky. (Na jiný „Marsick“ Stradivarius z roku 1705 hrál David Oistrach.)

Klavírista Andrew Armstrong (USA, Connecticut) je uznávaný sólista a komorní hráč. Klavíru se věnuje od sedmi let. Vystudoval na Kolumbijské univerzitě (Dolanova cena) a podobně jako Ehnes úspěšně koncertuje po celém světě. Jeho repertoár m.j. obsahuje kolem 40 klavírních koncertů, které provádí s předními světovými orchestry a dirigenty. Je též Ehnesovým klavírním partnerem, se kterým již uskutečnil čtyři nahrávky. Je členem Amelia tria, Caramor Virtuosi a Jupiter Symphony Chamber Players of N.Y. City. Pravidelně vystupuje na stanicích NPR a WQXR.

James Ehnes, Andrew Armstrong, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek James Ehnes, Andrew Armstrongfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Ehnes s Armstrongem v rámci festivalu Pražské jaro v naplněné Dvořákově síni Rudolfina předvedli 27. května program, jenž se v mnohém vymykal běžné dramaturgické podobě. Rovnou mohu konstatovat, že v jiných rukou by byl až nudně jednotvárným. Jejich celkový styl vystupování, uhlazeně střídmá a konzervativní podoba plus zdrženlivá gesta a tvář, zavanuly do publika zjitřeného 21. století zjemňující klidnou atmosféru klubu aristokratických gentlemanů, která spolu s neokázalým technickým perfekcionismem bezesporu umocnila schopnost publika vstřebat jemné finesy až příliš monotónní řady vzájemně nekontrastních skladeb.

Jedinečná třívětá Sonáta g moll pro housle a klavír Clauda Debussyho (1915) vyzněla v úžasných barvách a křehkých dynamických nuancích něžného vánku snových světů. Svěží smršť perlivě lehkých houslových pasáží finálního Trés animé jako by osvobozovala duši od temných nánosů. Nejsugestivnější provedení, které znám.

Sonáta e moll pro housle a klavír,  op. 82, Edwarda Elgara (1918) je skladba v duchu Roberta Schumanna - kdyby ji psal hodně ospalý. Hraje se velmi zřídka, i autor si ji příliš necenil, a myslím, že právem. Umělci vložili do provedení maximum možného mistrovství a jemných odstínů, ale přesto v rozvleklé délce tří vět působil její obsah jako ředěná polévka anglické kuchařky.

Mýty pro housle a klavír,op. 30 Karola Szymanowského (1915) jsou rafinovaně barevné akvarely hudebních impresí z řecké mytologie (Arethuská fontána, Narcis, Dryády a Pan). Byly psány pro vynikajícího houslistu Pawla Kochanského a využívají proto všech technických možností vyjádření. Bezesporu patří ke klenotům houslové literatury 20. století a Ehnes s Armstrongem je nasvítili s jemně rafinovanou noblesou a technickým mistrovstvím, působícím svou vzdušnou lehkostí jako snadná samozřejmost. Takto ostatně působila jejich hra, obzvláště Ehmesova, po celé trvání koncertu. 

James Ehnes, Andrew Armstrong, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek James Ehnes, Andrew Armstrongfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Ottorino Respighi byl z mládí zkušený houslista a violista, takže když psal Sonátu pro housle a klavír h moll (1918), houslový part psal nástrojově velmi vstřícně. Nicméně přesvědčivosti jeho orchestrální či jevištní tvorby nedosahuje i při tak perfektním provedení, jaké zde zaznělo. V 1. větě - Moderato - s náznaky poryvů vzrušení a zklidnění jsem obdivoval hladký „nekonečný“ tón navazujících dlouhých smyků; Ehnesova pravá ruka je ještě úžasnější než levá. Ušlechtilé pojetí Andante espressivo však na mne působilo jako lyricko-zádumčivá výpověď melancholika, a závěrečná Passacaglia, Allegro moderato ma energico, byla spíše moderato než  energico. Nebylo to italské víno, ale anglický čaj, navíc iluminovaný nečekanými záblesky lustrů sálu.  V duchu celého večera umělci přidali křehce severskou Sibeliovu Mazurku a Ravelovu Pavanu pro mrtvou infantku.

Nástrojovým mistrovstvím oba umělci bezesporu patří k vrcholné špičce současných sólistů. Jejich projev sympaticky představuje vědomý odklon od samoúčelného exhibicionismu mnohých interpretů a i tím nad nimi vyniká.  James Ehnes na první poslech i pohled zaujme střídmou jemností projevu, bez jakékoliv okázalosti a přílišných siláctví, ale zvolená řada skladeb byla natolik podobného charakteru, že účinek jeho charismatu nakonec utlumila. Rád bych jej slyšel s programem, jenž krom lyriky obsahuje i silné vášně a dramata. Andrew Armstrong je perfektním a rovnocenným Ehnesovým partnerem, ale v místech jemnějších nuancí houslistova projevu byl příliš  robustní – možná vliv naplno otevřeného klavíru.

Na závěr si dovolím poznámku: Z  citací kritik lze usuzovat, že mnozí pokládají oba umělce za jedny z nejdokonalejších představitelů svého nástroje. Přinejmenším na stejné úrovni a mnohdy i zajímavějšími se mi jeví i někteří naši mladí interpreti – Špaček, Mráček, Kahánek, a další. Dávejme jim tedy stejnou příležitost a podporu.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.