sobota, 26. duben 2003

Dirigent s tváří pierota

Napsal(a) 

Dirigent s tváří pierota Dirigent s tváří pierota
V rámci sezóny Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vystoupil 18. a 19. února slavný ruský dirigent Gennadij Rožděstvenskij (72). Sólistkou večera byla jeho manželka, klavíristka Viktoria Postnikova . A osobnosti interpretů byly tentokrát klíčem k náročnému a stylově dost nesourodému programu.

Nejprve zazněl Epilog , poslední velké symfonické dílo Josefa Suka, interpretovaný pečlivě, s velkou zpěvností a citem pro barvu. Dirigent se nesnažil o monumentalitu a vnější efekt - nestál na stupínku, ale vlastně mezi hráči a nevšedními gesty jen jakoby probouzel hudbu kolem sebe. Jeho hymnický závěr, hudebně i myšlenkově připomínající sborové části Mahlerových symfonií, mohl pro někoho být překvapivou pointou obtížně sledovatelné skladby. Těžko přístupné dílo, kde jednotlivé epizody vyjadřují úvahy o smrti a lidské pomíjivosti, nekonečnost lidské touhy a usilování i osvobozující zážitek božské všeprostupující lásky, však bylo v citlivých a povolaných rukou.

V Pátém klavírním koncertu Sergeje Prokofjeva, který byl na programu po přestávce, zvolili pojetí drsné až agresivní. Klavíristka všechno opřela o kovový úhoz, tvrdou syrovost nebo vroucí lyričnost. Skoro se zdálo, že těmto polohám padly za oběť ostatní roviny skladby, jako je hravost, grotesknost, experimenty s rytmem - na druhou stranu by těžko někdo jiný podal emotivní rozměr skladby s takovou věrohodností. U dvojice interpretů, kterých se osudy Ruska 20. století dotýkají tak bytostně, má taková interpretace hluboké důvody.

Sympatický dirigent s tváří smutného Pierota, předvedl v závěru kousek, který opravdu nikdo nečekal. A Viktoria Postnikova, která v Prokofjevovi působila jako železná lady, tu byla dokonalým protihráčem ve vtipném klaunském vystoupení. Schnittkeho hudbu k filmu Mrtvé duše Michaila Švejcera (podle Gogolovy předlohy) upravil Rožděstvenskij tak, aby už od třetí části byla sérií pantomimických divadelních etud. Závěrečná Suita tak byla jednou z nejzábavnějších produkcí, jakou lze na koncertě zažít. Publikum se smálo, ale i v tomto černém ruském humoru je něco mrazivého.

Koncert sice nebyl strhujícím zážitkem, obsahoval ale momenty, na které se nezapomíná. Velmi citová a osobní výpověď působila trochu jako koncert na rozloučenou. Není ale pochyb, že posluchači se budou těšit na každé další setkání.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.