Karel Košárek
Druhý koncert cyklu
Pražského filharmonického sboru, jenž se tentokrát konal 6. 2. v pražském kostelu sv. Šimona a Judy, byl unikátní. V první polovině totiž šéfsbormistr
Lukáš Vasilek představil tři dle komise odborníků nejlepší sborové kompozice Mezinárodní skladatelské soutěže, kterou vyhlásil PFS. Výborná myšlenka, které nechybělo kus velké odvahy, avšak rozpačitý výsledek. Jestli tři vybrané premiérové skladby byly z více než 150 opusů nejlepší, pak to vzbuzuje otázky. Například proč na webu PFS není seznam všech skladeb, které soutěžily o laureátské tituly (na rozdíl od kolonky jistě záslužné Akademie sborového zpěvu), kde jsou všichni oslavovaní autoři sborových skladeb, proč takovouto dobrou myšlenku výrazně nepodporuje stát…? Slyšel jsem české nezajímavé retro Martina Klusáka v
Žalmu 57, nepřehledný, nudný a technicky zbytečně extrémně těžký sónický sbor
An die Nacht Beatrice Barazzoni, kde jsem obdivoval pouze výkon ženského sboru, který tím zdolal přinejmenším hudební Nanga Parat, a zvukové odlivy a přílivy
Spring Passes Ivana Božičeviče, vrstvenou, v podstatě tonální kompozici, jakýsi podivný spektrální minimalismus, kde mě z tučných zvukových „pláství“ nebylo nejlépe. Jestliže toto byly drahokamy tohoto projektu, pak je otázkou, jestli má cenu ještě někdy takovou soutěž pořádat.
Naštěstí měl koncert druhou polovinu. Brahmsovy Liebeslieder-Waltzer op. 52 pro sóla, smíšený sbor a dva klavíry (Marcel Javorček, Karel Košárek) si sbor doslova vychutnal. Cyklus byl výborně nastudován a vystavěn. Zvlášť dobře vyzněly energické písně, například Ein dunkeler Schacht ist Limbe, Es bebet das Gesträuche). V houpavých úvodních částech si mohl sbormistr ještě více pohrát s frázemi a agogikou, ale celek působil velmi kompaktně, logicky a dle mých zkušeností jen málokterý evropský sbor to zazpíval lépe. Proto díky za Brahmse! (Koncert sbor věnoval památce Claudia Abbada, s kterým v letech 1969-2002 spolupracoval pětatřicetkrát.)
