Dialogický Haydn pro 21. století

3729. Tolik dnů zbývalo ve čtvrtek 6. října 2022 do 31. března 2032, kdy si světová kulturní veřejnost připomene 300. výročí narození Franze Josepha Haydna. Italský dirigent a hráč na zobcovou a příčnou flétnu Giovanni Antonini stál v roce 2014 u zrodu projektu, který má tento haydnovský Advent zkrátit a zkrášlit nastudováními a následnými studiovými záznamy všech Haydnových symfonií. Ani pandemie covidu-19 nevzala italskému dirigentu, jeho souborům Il Giardino armonico a Basilejskému komornímu orchestru a skupině haydnovských badatelů chuť pokračovat v mnohaletém maratonu, který má v úplnosti oživit skladatelovo symfonické dílo, zpřítomnit jeho rozmanité kvality a definovat interpretační standardy pro 21. století. Zatím jsem tomuto projektu přihlížel a držel palce jen zpovzdálí a sledoval jej prostřednictvím dosud dvanácti vyprodukovaných hudebních nosičů s přibližnou třetinou Haydnova symfonického odkazu. První říjnový čtvrtek jsem si však nenechal ujít první z dvojice vídeňských abonentních koncertů koncertní řady Haydn 2032. Na programu večera v Brahmsově sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni byla trojice raných Haydnových symfonií a nejstarší ze tří dochovaných houslových koncertů, a to v Antoniniho nastudování a v podání Basilejského komorního orchestru hrajícího na dobové nástroje a jejich kopie.

Baptiste Lopez, foto Matthias Mueller

Úvodem koncertu zazněla čtyřvětá Symfonie Es dur Hob. I:36 (před 1765), v níž doznívá estetika barokního concerta grosso a ohlašuje se styl autorova období Sturm und Drang. Mezi brilantní krajní věty s hornovými fanfárkami vložil Haydn pomalou větu (Adagio), v níž koncertantně rozmlouvají sólové housle (Baptiste Lopez) a violoncello (Christoph Dangel). A právě dialog sólových nástrojů byl dramaturgickým konceptem, který se vinul celým večerním programem. Rozprava obligátních houslí a violoncella na dynamicky kontrastním pozadí střídání soli a tutti v symfonii č. 36 byla jakousi předzvěstí Koncertu pro housle a orchestr C dur Hob VIIa:1 (1765), který autor zamýšlel pro svého prvního, také komponujícího houslistu Luigiho Tomasiniho. Na jeho místě vystoupil mladý ruský houslista vikingského vzezření, petrohradský rodák Dmitry Smirnov. Rusům patří do rukou smyčce a ne flinty, pomyslel jsem si, když na podium vcházel mladý šoumen, nositel 2. ceny loňské soutěže ARD. Haydnova stručného dvacetiminutového koncertu s doprovodem smyčců se zhostil na výbornou, sebevědomě střídal sólovou exhibici s introvertním zahleděním pomalé věty. S expresivním Antonimim dokonale držel krok, aniž by ztrácel kontakt s orchestrálními hráči. Ruskou houslovou školu mám spojenu s romantickým repertoárem. Jak vidno, dokáže však vychovat i hráče otevřené principům poučené interpretace staré hudby, zvláště když si projdu západoevropskými školami.

, foto Matthias Mueller

Druhá polovina večera náležela dalším symfoniím s obligátní rolí violoncella v pomalé větě. Nejprve zazněla třívětá Symfonie B dur Hob. I:16 s nádherně zdobenou violoncellovou kantilénou ve II. větě Andante. To nejlepší ale přišlo na konec, když zazněla čtyřvětá Symfonie D dur Hob. I:13. Virtuózní krajní věty nezapřou Haydnovu zálibu v lesních rozích a jeho obdiv k hamburskému Bachovi Carlu Philippu. V pomalé větě, a zvláště v triu menuetu, se k obligátnímu violoncellu a houslím připojila i sólová flétna (Marco Brolli), a celé dílo tak nabylo zvukové plnosti a instrumentální komplexnosti klasické symfonie. Pomalá věta symfonie s violoncellovým sólem má dimenze violoncellového koncertu, a proto si violoncellista vysloužil aplaus již po druhé větě. Poučené vídeňské publikum vědělo, že by tomu tak bylo i v době Haydnově bez ohledu na romantické manýry posvátného mlčení mezi jednotlivými symfonickými větami. Publikum se báječně bavilo, dávalo o sobě spokojeně znát již v první polovině večera, a vůbec si nenechalo vzít radost z poslechu méně známých Haydnových symfonií z raných eisenstadtských let. Komu bylo mnoho dáno, od toho lze mnoho očekávat. Haydnovi, Antoninimu a hráčům Basilejského komorního orchestru bylo naděleno měrou vrchovatou. Jsou pravými nástupci haydnovských odborníků Brüggena, Dorátiho, Harnoncourta či Hogwooda.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější