pátek, 13. srpen 2004

Diagnóza operace

Napsal(a) 

Roman Pallas: Klinická smrt ; dirigent Marko Ivanovič , režie, scéna a kostýmy Karla Štaubertová-Sturm . Slavomír Hořínka: Ortel ; dirigent Marko Ivanovič , režie Jan Nebeský , scéna a kostýmy Jan Štěpánek . Orchestr HAMU. Pořadatelé: Hamu a Roxy NoD. Premiéry 5. 5. 2004.

Psaní o Klinické smrti a Ortelu je spíše sepisováním diagnózy než recenzí. Důležitější než hodnocení samotných výtvorů studentů skladby HAMU Romana Pallase a Slavomíra Hořínka je pátrání po motivaci, proč si pro své absolventské práce vybrali právě žánr opery, právě takové náměty a takové ztvárnění.

Málokdo se uživí kompozicí vážné hudby a když už, velkou roli v motivaci má "zakázka". Jakkoli je absolventská práce rovněž jakousi prací na zakázku, stupeň volnosti výběru je značný a z tohoto pohledu stojí za zkoumání, proč studenti pocítili potřebu zhudebnit zrovna novelu Igora Chauna o úchylném nekrofilním zřízenci márnice a román (nikoli novelu, jak tvrdí průvodní texty k inscenaci) Jevgenije Zamjatina o mechanismech diktatury, zredukovaný na naivní politikou agitku. A proč pedagogové, vedoucí jejich absolventské práce, tyto přijali a "pustili".

Přitažlivost hnusu je dostatečně prověřena staletími. Lidé se rádi "podívají", aniž by se museli ušpinit. Siamská dvojčata nebo odříznutý Rasputinův penis mají magickou přitažlivost, jsou-li naloženy v lihu a pokud možno nesmrdí. Davy vzrušeně přihlížející popravám se postupně transformovaly do diskrétních objednávek videozáznamů mnohem horších výjevů ze života. Je na pováženou, když vábení hnusu podlehne intelektuál a snaží se svou neschopnost doopravdy si "čichnout" a umazat se od krve přeznačkovat jako "oprávněnou" a - pod rouškou umění, které zdánlivě vyviňuje umělce - společensky tolerovanou "zvídavost". Masturbace na jevišti není vrcholem operního snažení, ale absolutní bezradností a sebeukájením.

Vymezovat se vůči autoritám je potřebou, výsadou a povinností mládí. Absolventské produkty balancují na hranici mezi adorací učitele a pohrdání jím. Tyto žabomyší soukromé války by nemusely nikoho zajímat, pokud by výsledkem nebylo balancování na hranici vkusu a dobrého jména ústavu - předpokládáme-li, že kantoři učí žáky základům řemesla. Ať se tomu bráníme sebevíce, opera je lety kodifikovaný žánr, jehož principy můžeme přijímat, popírat. Předpokládá vztah, vymezování, nikoli bezradné a tápavé zneužívání. Pro recenzované produkce se termín opera nehodí - nechceme-li jej vyprázdnit jako plechovku s coca-colou, pak ji hlasitě zmuchlat a zahodit. Snad "hudební divadlo"; popřít přítomnost orchestru nelze. Proč tam však byl, je otázkou - průměrný DJ by asi namíchal z existující nabídky vhodnější směsku. Kdyby se na hudbu odehrávaly zcela jiné příběhy, nebo by příběhy byly podloženy jinými notami, bylo by to jedno a nikdo by si toho ani nevšiml. Při takové míře rezignace na hudební základ opery pak reklamní slogany o "sdělnosti jako obrovském potenciálu hudebně-dramatického žánru" a "oslovování publika současným uměním sdělujícím současné myšlenky" znějí trapně. Takto "popularizovaná opera" je jen medvědí službou žánru.

Ohlédneme-li se za cyklem Bušení a nejrůznějšími operními premiérami u nás (v naději označovanými jako "světové"), pak úlovkem, který uvízl v síti lovící v operním boomu posledních několika sezon, jsou Žirafí opera Markéty Dvořákové, Nevinná Yta Tomáše Hanzlíka a Nagano Martina Smolky - jednoduše proto, že se tito tvůrci nechali zvábit vůní opery. Zda je takový soud spravedlivý, nechť posoudí čas.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.