Na nedávno vydaném albu německé produkce představuje klavírista Dénes Várjon výhradně díla maďarského skladatele Bély Bartóka, a to osm kompozic z let 1907–1920. Najdeme mezi nimi skladby založené na lidové hudbě i takové, které vycházejí výhradně z autorovy vlastní invence. Vedle Várjonova mimořádně vysokého interpretačního výkonu patří k největším přednostem nahrávky také dramaturgie programu. Sedmdesátiminutová antologie (třiačtyřicet tracků) vybírá z Bartókova odkazu tak, že po celou dobu slyšíme výhradně podstatné a charakteristické kusy. Díla, která svými společnými rysy – výrazným způsobem projevu, silnou charakterizací, ostře vykreslenými melodiemi, živou rytmikou a neustálým, plodným napětím mezi emotivním nábojem hudby a jejím intelektualismem – reprezentují jednotu skladatelova myšlení, a zároveň upozorňují na přitažlivou mnohotvárnost Bartókova klavírního díla. Na skutečnost, že i Bartók, skladatel s mimořádně vyhraněným osobním stylem, měl mnoho tváří a hlasů.
Hudební díla vznikají v představivosti svého autora. Často zaznívají nejprve ve skladatelově vnitřním sluchu: více hlasů se do sebe splétá, jeden reaguje na druhý, barva tónu se pojí s výškou a rytmem, melodický pohyb je zasazen do harmonického rámce, některé obraty se od počátku pojí s určitými nástroji (či dokonce s lidským hlasem). Jindy se skladatel sklání nad notovým papírem a spekulativní cestou vytváří hudební struktury, jejichž zvuk a logiku si následně ověřuje u klavíru. A jindy sedí přímo u klavíru. Tehdy hraje nástroj důležitou roli už při samotném zkoušení vznikajících nápadů a improvizace se může stát podstatnou součástí procesu, protože dokáže „nastartovat motor inspirace“ nebo jej znovu rozhýbat, když se zastaví. Kolik tvůrců, tolik způsobů práce.
Způsob tvorby souvisí i s tím, jakou má skladatel minulost a jak žije svůj každodenní hudební život. Boccherini byl violoncellista, Paganini houslista, Hindemith violista, Heinz Holliger patří k nejvýznamnějším hobojistům naší doby. Zoltán Kodály hrál na violoncello, při komponování Sonáty pro sólové violoncello nástroj často bral do ruky, jinak však zpravidla komponoval u klavíru. Totéž platilo i pro Bartóka, u něj však z dvojího důvodu, neboť se na rozdíl od Kodályho živil jako koncertní klavírista i pedagog klavíru na hudební akademii. Není proto náhodou, že zatímco klavírní skladby hrají v Kodályho odkazu spíše okrajovou roli, u Bartóka mají zásadní význam. Klavír byl pro něj „já-nástrojem“, nejvěrnějším vyjádřením jeho osobnosti. Když komponoval pro klavír, psal skladby pro sebe (s výjimkou Klavírního koncertu č. 3, který věnoval své manželce Dittě Pásztory) a pravidelně je uváděl na svých koncertech. Přestože je Bartókův styl výrazný a snadno rozpoznatelný, jeho klavírní díla rozhodně nevznikala podle jedné šablony: často si nejsou navzájem podobná a někdy se výrazně liší například podle toho, které období skladatelova stylového vývoje reprezentují, nebo podle toho, zda pracují s lidovým materiálem, či nikoli.
Várjon zahajuje album skutečně složitým dílem: v Osmi improvizacích na maďarské lidové písně dokáže vystihnout abstraktní charakter cyklu, onu skladatelskou výchozí situaci, kdy se autor při zpracování folklorního materiálu vzdaluje originálu co nejdále. O to větší kontrast představuje čistá jednoduchost Tří maďarských lidových písní z Čické župy, jejichž interpretací klavírista evokuje nevinnou naivitu lidové hry na tilinku; ovšem na moderním nástroji. V závěrečném cyklu Patnáct maďarských sedláckých písní pro klavír Dénes Várjon ukazuje obloukovitou, téměř sonátovou architekturu díla: od hutné dikce Čtyř starých žalozpěvů přes lehkost Scherza a temnou váhu Balady až po jiskřivě energické, drobivé rytmy virtuózní dudové imitace v závěrečných Starých tanečních písních. Jde o skutečně reprezentativní finále v brilantním provedení, jemuž předchází Sonatina coby suverénní ukázka kompoziční metody, která z lidového materiálu vytváří hutnou klasickou formu.
Experimentální tón sedmi vět cyklu Sedm skic pro klavír přivádí Várjona k obrazu raného Bartóka, který hledá svou cestu a zkouší se vydávat mnoha směry. Allegro barbaro na posluchače útočí plakátovou zkratkou a atavistickou prudkostí, čerpající energii z hlubin země. Naopak ve Dvou elegiích, a to právě po Allegro barbaro, Várjon s velkou přesvědčivostí vykresluje portrét mladého skladatele, v němž jsou ještě patrné vlivy 19. století, s rozostřenými harmoniemi a barvami pozdního romantismu. Další výrazný skok pak představuje hranatá konstruktivnost „čistšího, kostnatějšího a svalnatějšího“ (slovy Bartóka) stylu Suity op. 14. Dénes Várjon v této pestré dramaturgii předkládá Bartóka mnohotvárného, a přece vnitřně jednotného: ke každé skladbě nachází autentický výraz, s výmluvnými rubaty, suverénní virtuozitou a přirozeností umělce, který se v tomto stylu pohybuje s naprostou samozřejmostí.
Dénes Várjon plays Béla Bartók / 2025 / AVI 4867979 / Vydavatel: CAvi
