Den violy

Rezidenčním umělcem 78. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je violista Antoine Tamestit, což je už samo o sobě sympatické. Nečekaně silný příklon vedení festivalu k opomíjené viole není však jen v jeho dvou koncertech (20. 5. – Tamestit, Tiberghien, 21. 5. – Faust, Tamestit), ale i v uspořádání violové soutěže, jejíž porotu vedl, a violového mistrovského kurzu. Pozoruhodná sestava vedla festival k realizaci speciálního koncertu, na němž se představili všichni členové soutěžní komise. A tak pražskojarní sobota 13. května byla doslova violová – dopoledne matiné v Anežském klášteru, večer finále soutěže. 

Na matiné uplatnilo své kvality všech sedm členů poroty: Kristina Fialová (ČR), Garth Knox (Irsko), Pavel Nikl (ČR), Cynthia Phelps (USA), Antoine Tamestit (Francie), Lars Anders Tomter (Norsko) a Tabea Zimmermann (Německo), přičemž pan Knox exceloval i jako velmi dobrý hráč na violu d’amore a hlavně v roli skladatele. Výkony byly pozoruhodné, jak úrovně světové (Tamestit, Zimmermann, Phelps), tak lehce nadstandardní (Tomter, Knox) i regionální (čeští violisté). Koncert však nebyl zápasem, kdo hraje na violu lépe nebo kdo má lepší nástroj, i když mě překvapilo, jak nádherným sametovým zvukem se honosí Gasparo da Salò paní Phelps i v konfrontaci s violami Antonia Stradivariho. Bylo to hlavně o radosti z muzicírování, o zdá se přátelském setkání sedmi výrazných violistů a o hudbě.

, foto Petra Hajská

Matiné začalo hvězdně, když Tamestit s Zimmermann virtuózně zahráli zvukově experimentální skladbu Georga Benjamina Viola, Viola, na což asi festival „odpověděl“ názvem koncertu Viola? Viola. Duo, jejíž cestu do světa kdysi otevřela jiná hvězdná dvojice Jurij Bašmet–Nobuko Imai, v krátkém časovém úseku zkoumá nečekané výrazové možnosti nástroje, který je tradičně označován jako melancholický (a skladatelé tomu často podléhají). Úkrokem (pro některé posluchače úlevným) bylo uvedení Koncertu pro čtyři violy G dur TWV 40:202 Georga Philippa Telemanna (původně soubor čtyř koncertů pro čtvery housle) – Tamestit, Knox, Fialová, Nikl. (Zvláštní byl různý pohled na „autenticitu“ – někdo zvolil téměř barokní smyčec, jiní moderní.)

Poté ale přišla řada na podivuhodnou skladbu, jež se stala pro mě vrcholem koncertu – Ockeghem Fantasy pro violu d’amore a pět viol Gartha Knoxe (Knox, Zimmermann, Tomter, Phelps, Nikl, Fialová) – možná nepůsobivější současná violová skladba, jakou jsem slyšel. Nesmírně inspirativní a inspirující přetavení renesanční písně Johannese Ockeghema. (Před vstupní improvizovanou kadencí violy d’amore měl autor edukativní proslov.)

Čeští violisté ukázali své schopnosti v Lamentu c moll Franka Bridge, na níž je znát, že autor byl violistou a jež podporuje melancholický status nástroje. Elegičnost violy vyjádřila kompozičně trošku matná Fantasia op. 41 č. 1 Yorka Bowena (Phelps, Fialová, Zimmermann, Tomter).

, foto Petra Hajská

Má-li být koncert úspěšný, musí mít dobrou tečku. V tomto případě byla navíc i vtipná a jejím tvůrcem byl Garth Knox. Jako úspěšný učitel vytvořil (nejen) pro své studenty soubor „etud“ Viola Spaces pro sedm viol. Ideální pro virtuózní sedmičlennou porotu. Po opětném skladatelově edukativním entrée zazněla pizzicatová studie Devět prstů, kde se drnká všemi možnými způsoby, jen ne palcem levé ruky, a ještě vynalézavější studie Nahoru, dolů, do strany, dokola, kde je hrdinou smyčec. Bylo to vtipné, vynalézavé a virtuózní. Snad inspirace, aby v Česku někdy zazněl celý cyklus. (Co třeba na platformě HAMU či JAMU?)…

Koncerty členů porot jsou běžnou součástí zahraničních soutěží. Jistě se to nemusí stát pravidlem a v případě některých oborů by to bylo obtížné, nicméně Pražské jaro by se k tomuto modelu mělo v budoucnu vrátit. Koncert sedmi violistů, mezi nimiž byly tři hvězdy (Phelps, Tamestit, Zimmermann), se stal projektem, který zaujal i v cizině a přispěl k posílení kreditu a PR Pražského jara stejně jako třeba koncerty Les Talens Lyriques, Johna Adamse nebo Prague Offspring.

Jakou uměleckou nulou, lokajem byla v historii našeho největšího hudebního festivalu viola, svědčí holý fakt, že soutěžní klání se v tomto oboru konalo letos poprvé. A to navzdory tomu, že například někdejší jeho prezident Josef Suk byl velmi dobrým violistou. Před časem přišel nynější předseda stálé soutěžní komise Michal Kaňka s iniciativou, aby byl tento dluh konečně odstraněn. A vida, už po deseti letech se tak stalo, Pražské jaro violový konkurs uspořádalo a díky renomované porotě, v níž mi chybělo jen jméno Nobuko Imai, se dostane do dějin.

Sào Soulez Larivière, foto Petra Hajská

Sedm výše uvedených violistů posunulo do finále tři mladíky – Francouze a dva zástupce dravě se prosazující Korejské republiky. (Určitě další z řady důvodů k zamyšlení pro evropské hudební školství.) Všichni zahráli s větším či menším úspěchem přetěžký repertoár – Sonátu pro sólovou violu Györgyho Ligetiho a Rhapsody-Concerto Bohuslava Martinů (doprovázela Filharmonie Hradec Králové řízená Robertem Kružíkem). Myslel jsem, že první cena nebude udělena. I když všichni hráli výborně a jsou komplexními hráči, Ligetiho prostě nikdo z nich nezahrál dokonale. Mýlil jsem se. Sào Soulez Larivière (mimochodem v Berlíně žák paní Zimmermann) získal první cenu, takže jej uslyšíme na Pražském jaru 2024. Hrál výborně, vypadal skvěle, ale první cenu získat neměl. (V jeho věku byl Antoine Tamestit podstatně výraznější osobností.) K tomu byl zahrnut dalšími cenami – Nadace Bohuslava Martinů, Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, cena firmy Baerenreiter, Pražského jara… Druhou cenu obdržel Kyungsik Shin, jenž navíc získal cenu Českého hudebního fondu. Eric Seohyun Moon, violista se zajímavým životopisem a skvělými schopnostmi, které prokázal hlavně v Martinů, z hodnocení vypadl, protože proti soutěžním pravidlům se nenaučil Ligetiho zpaměti, což byl symbolický políček pořadateli.

Kyungsik Shin, Sào Soulez Larivière, Eric Seohyun Moon, foto Petra Hajská

Hudba je osobitým vyjádřením každého umělce. Subjektivita posuzování hudby a objektivita soutěže mohou být v zdánlivém protikladu. Neboť jsme na hudební soutěži, musíme se s tímto protikladem vypořádat. Stálo nemálo úsilí nastavit pravidla, rozhodnout se pro program a samozřejmě diskutovat výkony jednotlivých kandidátů v rámci soutěže, která je v maximální možné míře umělecky svobodná a férová. Nebyl to jednoduchý úkol, ale byla to nádherná výzva. Přestože jsem předsedou poroty, považuji nás za jeden tým s otevřenou diskusí a schopností vzájemně si naslouchat. Názor všech členů poroty byl důležitý, protože každý přichází s rozdílnou zkušeností. To jsme měli na paměti při společně rozhodování,“ řekl při udílení cen předseda poroty Antoine Tamestit.

Druhým soutěžním oborem je v tomto ročníku trombon.

Sdílet článek: