úterý, 1. červenec 2003

Den dobročinnosti

Napsal(a) 

Den dobročinnosti Den dobročinnosti
Světová premiéra (28. 3., historická budova Jihočeského divadla) nedokončené opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti (1930-31), která patří ke třem raným hudebnědramatickým dílům, komponovaným na text George Ribemont-Dessaignese je zcela mimořádnou událostí, neboť poprvé uvádí na scénu nekompletní dílo, o jehož faktické existenci (zachovaná partitura dvou jednání) neměli do roku 1995 potuchy ani martinůovští specialisté.

Po první opeře Voják a tanečnice 1926-27 na libreto Jana L. Budína (Jana Löwenbacha) komponoval Martinů o rok později jednoaktovku Slzy nože (poprvé provedena v Brně 1969), poté operu-film Tři přání aneb Vrtkavosti života 1928-29 (poprvé rovněž v Brně 1971 pod názvem Trojí přání ) a konečně roku 1930 a na jaře roku následujícího Den dobročinnosti na německou verzi Ribemont-Dessaignesova libreta podle námětu Ilji Erenburga. Slzy nože a Tři přání měly své první premiéry v Brně díky dramaturgické invenci dirigenta a výsostného operního dramaturga Václava Noska, který zejména pro dílo Bohuslava Martinů udělal nesmírně mnoho. Jeho umělecká dráha vedla z Brna přes pražské Národní divadlo do operního souboru Jihočeského divadla, jehož současný šéfdirigent Milan Kaňák (od roku 1995) putoval shodou okolností nejen touže geografickou cestou, ale cítil a cítí se být silně spřízněn s Noskovým uměleckým krédem. Dramaturgickým dopracováním nedokončeného Dne dobročinnosti (s českým překladem libreta od Vladimíra Fuxe z roku 1999) se po smrti Václava Noska zabýval již jenom on sám a své úsilí věnoval právě svému zesnulému staršímu kolegovi a jeho manželce, pěvkyni Libuši Lesmanové. Tříaktová opera, jejíž dvě jednání Martinů v podstatě dokončil, z třetího se však dochovalo pouze libreto, zůstane navždy velkým inscenačním oříškem. Výsledkem obětavé práce, kterou odvedl Milan Kaňák při revizi partitury, bylo mimo jiné dokončení klavírního výtahu k prvnímu jednání a vypracování klavírního výtahu k jednání druhému, ale také podstatná dramaturgická úvaha - co s třetím nezhudebněným jednáním. Inscenační tým složený z dirigenta Kaňáka, režiséra Josefa Průdka a nápaditých francouzských výtvarníků Philippa Godefroida (scénografie) a výtvarnice kostýmů Francoise Terrone dospěl k jednomu z možných řešení - k sevření opery do souvislého děje na pokraji skutečnosti a snu. V jejich pojetí se dva venkovští rošťáci Lukáš a Nikola, ztělesnění Danielem Klánem a Svatoplukem Semem , propijí až k výletu do Paříže, kde se chtějí aktivně podílet na Dni dobročinnosti. Jejich dobrá vůle přináší spíše komplikace, a když se probudí ze svého opileckého spánku zase na nádražíčku jejich městečka, očekává je dobrosrdečný smích sousedů. Ve třetím jednání se při reminiscenci na začátek opery (reprodukovaný sbor a capella) všichni pomalu probouzejí do současnosti a k tomu jim závěrem zní nádherná sborová pasáž z Her o Marii, z opery, kterou začal Martinů psát o pouhé tři roky později v letech 1933-1934, a která už nese znaky zralého hudebnědramatického myšlení svého autora.

Den dobročinnosti obsahuje typické martinůovské harmonické obraty a jeho hudba pro komorní orchestr bez flétny a lesního rohu, zato s klavírem a s posílenou sekcí bicích nástrojů, je velmi půvabná. Byl zřejmě důležitým vývojovým stadiem skladatelova hudebnědramatického zrání, v jehož rámci však náhle vykročil jiným směrem a k dokončení opery se už nevrátil.

Českobudějovické světové premiéře opery věnovali interpreti všemožné úsilí, korunované upřímným diváckým ohlasem. Zůstali věrni pověsti souboru se zvláštními hereckými schopnostmi, s chutí do hry, s pochopením pro komediální nadsázku a pro vytvoření drobných figurek. Úsměvná inscenace najde jistě své diváky nejen v Českých Budějovicích, ale také na každoročním Festivalu Bohuslava Martinů, který proběhne v Praze opět v prosinci tohoto roku.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.