pátek, 25. září 2020

Démonický Trifonov otevřel sezonu České filharmonie

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Přestože covid kulturním aktivitám nijak zvlášť nepřeje, bylo Rudolfinum při zahajovacím koncertu 125. sezóny České filharmonie (23. září 2020) zaplněné více než obdivuhodně. Sólistou večera byl totiž Daniil Trifonov, jeden z nejslavnějších a nejosobitějších současných pianistů.

Po úvodním slovu generálního ředitele ČF Davida Marečka a ministra kultury Lubomíra Zaorálka (oba pánové mluvili spatra, lidsky a sympaticky stručně) zazněl Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr č. 1 c moll op. 35 Dmitrije Šostakoviče. Pod taktovkou šéfdirigenta ČF Semjona Byčkova v něm spolu s Daniilem Trifonovem a Českou filharmonií vystoupila dvaadvacetiletá rakouská trumpetistka Selina Ott, jejíž životopis začíná informací, že se v roce 2018 stala první ženou v sedmdesátileté historii proslulé mnichovské mezinárodní hudební soutěže ARD, která získala první cenu.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Trifonov má fantastickou, naprosto bezproblémovou techniku, neskutečně bohatý úhozový rejstřík a navíc – či především – ohromnou tvůrčí fantazii. Rychlé věty hrál v takových tempech a s takovou a jiskrou, jako by mezi ním a klavírem docházelo k permanentním elektrickým výbojům. Na druhé straně jsme ale od něho mohli slyšet i partie, kde mu zněl klavír nadzemsky a snově. Přiznávám, že jsem tento Šostakovičův koncert vždycky vnímal spíš jako dílo značně odlehčené. Je v něm nespočet humorných momentů (včetně groteskních citací známých melodií) a v některých místech se posluchač neubrání úsměvu. Pianista však – a to bylo opravdu fascinující – objevil v tomto díle spoustu míst, která vyzněla přímo démonicky. Nikdy jsem v tomto Šostakovičově koncertu nic takového neslyšel a ani bych v něm nic takového nehledal. Trifonov zkrátka není „jen“ klavírista, ale neuvěřitelný přírodní úkaz, a ať hraje cokoli, posluchač vždycky nakonec zůstane sedět v úžasu a s otevřenou pusou. Selina Ott hrála na trubku hezky, kultivovaně, a tam, kde měla sólo, jsme si mohli její umění naplno vychutnat. Kde ovšem hrála spolu s Trifonovem, neměla nejmenší šanci se prosadit. Podobně na tom byl i orchestr. Přestože odvedl velmi kvalitní výkon, Trifonov dokázal veškerou pozornost strhnout jen na sebe – a to naprosto samozřejmě, přirozeně a bez jakékoli okázalosti. Obecenstvo jej pochopitelně ocenilo potleskem vstoje. A já jsem jen litoval, že pianista nemohl – s ohledem na trumpetistku – přidat něco sólového.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Pokud byl orchestr v Šostakovičovi trochu upozaděn, pak ve Dvořákově Symfonii č. 8 G dur op. 88, jež zazněla po přestávce, měl příležitost naplno předvést své kvality. A této možnosti využil víc než bohatě: okouzlil a nadchl působivým přeléváním nálad a barev, smělými a pevně modelovanými gradacemi, skvěle propracovanou dynamikou, dokonale vystavěnou architekturou i zajímavě vedenými protihlasy, které si dirigent dokázal „vytáhnout“ z orchestru bezpečně, přesvědčivě a v pravý čas. Známou skutečností je, že Česká filharmonie má výborné smyčce, a tento večer jsem ocenil nejen zvukovou měkkost houslové sekce, ale i sametovou hebkost viol, violoncell a kontrabasů. Nemenší obdiv si ale zaslouží i filharmonické dechy. V této Dvořákově symfonii mají dechové nástroje mimořádně významnou úlohu, přičemž zvlášť důležitou roli přidělil skladatel flétně. A flétny opravdu excelovaly – první flétnistku Andreu Rysovou vyvolal dirigent dokonce hned na samém začátku děkování. Semjon Byčkov vedl orchestr po celý večer velice hezky, zřetelně a spolehlivě a on i orchestr byli po právu také odměněni standing ovation. Není pochyb o tom, že Česká filharmonie je v dobrých rukou a že se máme v této sezóně na co těšit.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.