Koncert České filharmonie se Zdeňkem Mácalem 13. 1. v pražském Rudolfinu spojoval dvě skladby, kde hraje důležitou roli neoklasicismus, variační princip a také detailní propracovanost. Té se ovšem posluchačům dostalo nejméně. Úvodní skladba 14 variací na píseň Dobrů noc má milá Iši Krejčího je nápaditým, ale velmi křehkým dílem, u kterého se bez dokonalého soustředění snadno ztrácí napětí. Dvořákovy Biblické písně v podání Ivana Kusnjera zněly kultivovaně a vznešeně, škoda jen některých intonačních nepřesností. V porovnání s víc jak deset let starou nahrávkou bylo Kusnjerovo pojetí méně dramatické a mělo až pravoslavnou důstojnost. Pražský komorní orchestr však na zmíněné starší nahrávce doprovází výrazně pečlivěji než tentokrát Česká filharmonie, která snad při každém forte pěvce překrývala. Jemnější prací s dynamikou stejně jako s barevností nástrojů by bylo možné docílit silnější atmosféry. Čtvrtá symfonie Johannesa Brahmse sice zaujala mohutným zvukem smyčců, ale znovu se ukázalo, že ji opravdu nelze hrát jako slovanskou rapsodii. K německé preciznosti, kterou Brahms potřebuje víc než kdo jiný, měla místy nepříjemně daleko. V dramaturgicky zajímavém, ale interpretačně velmi náročném programu tentokrát filharmonici předvedli hlavně své dědičné hříchy.
Aktuální číslo
Nejnovější
