Debut Tomáše Hanuse

První premiérou nové sezóny Janáčkova divadla se stala tříaktová opera Jakobín Antonína Dvořáka z let 1887 - 1889 libretistky Marie Červinkové-Riegrové, původně nazvaná Přivítání . Zrodil se tak druhý operní počin činoherního režiséra Zbyňka Srby po loňském nastudování La traviaty Giusepe Verdiho a současně debut mladého dirigenta Tomáše Hanuse , který své první zkušenosti s operou získal při asistenci u dirigenta Jiřího Bělohlávka v pražském Národním divadle v prosinci 2001 při realizaci Smetanovy Čertovy stěny režiséra Davida Pountneyho.

Inscenátoři se rozhodli jít cestou tradiční, vděčnou, líbivou pro diváka všech generací. Příběh o návratu ztraceného šlechtického syna Bohuše z Francie, kde se během revolučního dění zapletl s jakobíny, ke svému otci hraběti Vilému z Harasova oprostil režisér od sentimentálních nánosů vlasteneckých rysů prostupujících celé libreto. Soustředil se na nadčasovou dimenzi lidských prožitků. Výtvarnice scény a kostýmů Jana Zbořilová navrhla pro každý akt realistickou scénu: českou náves s kostelem, školní třídu a hraběcí komnatu. Barevnou pestrostí kostýmů akceptující konvence epochy osmnáctého století výstižně podtrhla individualitu postav a v celkovém vyznění výrazně akcentovala radostný charakter opery. V Jakobínovi se Srbovi, který má za sebou více než šedesát činoherních inscenací, podařilo rozehrát řadu poloh. Od drobných improvizací a komických situací přes působivé lyrické scény až po emocionálně vypjaté okamžiky. Krásné je zejména komické rozehrání školních příprav slavnostní kantáty na večerní zámeckou oslavu s učitelem Bendou ze druhého dějství (pěvecky čistý tenorista Josef Škrobánek s elánem rozehrává každý detail situace), sbor Janáčkovy opery se žáky Základní umělecké školy Kantiléna režisér nádherně rozpustile individualizuje. Při premiéře se v titulní roli Bohuše z Harasova představil Vladimír Chmelo ; jeho projev odhaluje radikála a současně rozervance plného emocí. Technicky pěvecky i herecky vysoce vyspělý herec současně s basistou Richardem Novákem v roli hraběte vnesli do inscenace kvalitní plnohodnotný vklad precizní práce, zasloužili se o nejzdařilejší výkony z celého souboru. Jejich stínu dostáli vdavekchtivý purkrabí Filip Jiřího Sulženka, žárlivý Jiří Milana Vlčka , Terinka Simony Houdy-Šaturové a Adolf Jakuba Tolaše (režisér každou z rolí alternoval). Dvaatřicetiletý dirigent prokázal, že umí velice dobře pracovat s ansámblovými scénami, působivá byla zejména terceta a kvarteta. Citlivě dokáže rozvrhnout správné proporce pro upřednostnění zpěvu a orchestru, i když zpěvákům ne vždy bylo zcela rozumět. Hanusovo nastudování přesto bylo do detailů poctivé a debut v celkovém vyznění velmi zdařilý.