Zatím poslední koncert Tomáše Netopila s Pražskými symfoniky 28. 1. (Obecní dům v Praze) měl velmi atraktivní program a efektní vyznění. Úvodní předehra ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila je vděčným otvírákem a dirigent si ve střední části elegantně pohrával s tempem. Následoval Klavírní koncert č. 2 Bohuslava Martinů, dílo věnované Rudolfu Firkušnému, kde snad poprvé ve skladatelově tvorbě 30. let přicházejí ke slovu nádherné romantizující melodické pasáže. Klavírista Karel Košárek je podobně jako Netopil rodákem z Kroměříže a oba mladí interpreti si jistě nejen proto dobře rozumějí. Jsme-li zvyklí na slavnou kreaci Rudolfa Firkušného, působí Košárek mnohem impulzivněji, jeho úhoz je znělý a pro tuto hudbu ideálně barevný. Orchestr doprovázel měkce a živě. Jak přiznal dirigent, Beethovenovu Osudovou prováděl na koncertě poprvé, i když ji samozřejmě zná jako dílo, na kterém trénují svou přesnost během studií všichni adepti dirigování. Netopil ji dirigoval zpaměti a se smyslem pro kontrast. Například hobojové sólo v první větě vyzdvihl téměř po vzoru starých romantiků a vytvořil kolem něj dramatické napětí. To se dařilo i v klidně plynoucí druhé větě. Pro efektní závěr Osudové naopak zvolil také efektní způsob dirigování a velmi svižné tempo. Takový přístup našel odezvu u posluchačů, i když preciznosti ve hře tím poněkud ubývá. Byl to celkově povedený koncert, po jakém se člověk těší na další – a to není samozřejmost.
