neděle, 30. květen 2021

Dcera pluku na křižovatce

Napsal(a) 

Jana Sibera, Jan Hnyk, foto Karel Kašák Jana Sibera, Jan Hnykfoto: Karel Kašák

Všichni jsme poznamenaní tím dlouhým uzavřením divadel kvůli „pandemii“.  Podle mého přesvědčení nebyl důvod psát recenze na televizní nebo jiné videozáznamy inscenací bez účasti diváků. Bez diváků není divadla, a navíc má videozáznam pouze nízkou vypovídací hodnotu – mnohé inscenace jsou na něm po umělecké stránce málo srozumitelné.

Liberecký operní soubor do této doby přesvědčil o své kvalitě hned několika významnými inscenacemi a vydobyl si své nezastupitelné místo mezi předními soubory České republiky. Základem jeho mimořádných uměleckých počinů byla v první řadě odvážná a zároveň uvážlivá dramaturgie. V čele souboru stál po celých devatenáct sezon dirigent Martin Doubravský, jeden z našich nejlepších operních dirigentů. V tandemu s režisérkou Lindou Keprtovou vytvořili od roku 2012 celou sérii vynikajících inscenací, s nimiž získával soubor liberecké opery opakovaně ta nejlepší hodnocení na pražském festivalu Opera (Massenetův Don Quichotte 2013, Foersterova Eva 2015, Massenetova Thais 2017, Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř 2020). Doubravský a Keprtová dokázali se svými spolupracovníky vytvořit tvůrčí tým, který si rozuměl a uměl intezívně a velmi nápaditě pracovat.  Dvojice se však znepřátelila, poměry se změnily, od listopadu 2020 vystřídala Linda Hejlová Keprtová Martina Doubravského na postu šéfa opery (v tuto chvíli ji zastupuje dirigent, klavírista a skladatel Karol Kevický).

V pátek 28. května byla v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéra Donizettiho Dcery pluku. Komická opera o dvou dějstvích ve francouzském originále, s českými titulky a dialogy. České libreto na základě doslovného překladu Martina Buchty napsal Tomáš Studený. Věnováno památce československých legionářů, zejména příslušníkům 21. střeleckého pluku Čs. legií ve Francii. Režie Tomáš Studený, dramaturg Jihočeského divadla a pedagog JAMU v Brně, dirigent Miloslav Oswald, umělecký šéf opery a operety Moravského divadla Olomouc, scénografie Michal Syrový, výtvarník kostýmů Tomáš Kypta, sbormistr a jazykový poradce Martin Buchta.

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Režisér Tomáš Studený se rozhodl, že čas inscenace přenese ze začátku devatenáctého století do roku 1918, do končící první světové války. Hrdinou příběhu se stal onen již zmíněný 21. pluk Československých legií ve Francii. Inscenaci zahájil režisér černobílými dokumentárními záběry z bitev a nechal promluvit i pana presidenta Masaryka (přítomného na jevišti v zastoupení) jeho vlastním hlasem. Potom následoval ostrý střih – vstup do divadelního světa Dcery pluku, francouzské komické opery s názvuky bel canta. Pan režisér napsal rozsáhlé mluvené texty a operní herci s nimi měli pochopitelně plné ruce práce. Do jedné z menších rolí Vévodkyně von Kracken obsadil činoherní herečku Markétu Tallerovou, zatímco přebujele exponovanou roli Markýzy s neúměrným množstvím prózy svěřil člence Národního divadla Lence Šmídové, jež na jevišti vystupuje již opravdu velmi zřídka. V překládání pěveckých textů do češtiny Tomáš Studený, zdá se, teprve získává zkušenosti.

Liberečtí si pozvali na ústřední roli Marie, dcery pluku Janu Siberu, sólistku Opery Národního divadla a jejím milým Toniem je Ondřej Koplík, sólista brněnského Národního divadla. Oba zvládali své pěvecké party na velmi dobré úrovni – jistě využijí repríz k tomu, aby dospěli až k samozřejmé lehkosti svých výkonů. Janě Sibera role Marie sedí, byť je náročná nejen technicky, ale také co do hlasového rozsahu. Tonio je známý pro svá mnohá vysoká c a jedno cis, která Ondřej Koplík zvládá s bravurou. Tentokrát byl jeho hlas méně znělý ve střední poloze. Basista Jan Hnyk zvládal svou z valné části mluvenou roli Sulpice, seržanta 21. pluku, v podstatě obdivuhodně, ostatně nikomu z těchto sólistů (včetně Josefa Kovačiče jako Hortensia) nelze upřít, že se s mnohomluvným textem popasovali hrdinně.

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

O průběhu inscenace rozhoduje, jak víme, především režisér a také dirigent. Představení se dlouze vleklo zahlceno toporným mluveným textem, úpornou snahou o ojedinělé rádoby vtipné momenty, z nichž však nevyplynuly ani dramatické situace ani překvapivá umělecká sdělení – na začátku druhého jednání quasigroteskní scénka, při níž se zcela nadbyteční „zedníci“ pracující na obnově zámku kopali do patřičných míst, servírky neměly na jevišti co dělat – stejně jako už v prvním jednání vtipně kostýmované „kravičky“, jejichž akce se nekonaly… Režisér nedokázal spoluvytvořit životné figury a jejich vzájemné vtipné střety, v jevištních akcích nezvládl dobře zpívající sbor (sbormistr a jazykový poradce Martin Buchta). Jako by Tomáš Studený namísto hravé operní inscenace vytvářel něco vzdáleně podobného málo záživné rozvláčné vědecké studii (a to včetně podrobných poznámek pod čarou).

Tomáši Studenému nelze upřít poctivou přípravu před inscenováním opery. Je velmi přemýšlivý. Domnívá se, že mu „svědčí humor, který chápe složitou člověčí duši“. Poctivě studoval osudy československých legionářů ve Francii, doširoka se zamýšlel nad Haškovým Švejkem, nad Cimrmanovským humorem, ba dokonce i nad operací Anthropoid z roku 1942 nebo nad souvislostí Mariina osudu s příběhem Jenůfky z Její pastorkyně. V programu sděluje: „…proto je moje úprava poměrně radikální. Kromě toho jsem děj trochu zkomplikoval a současně zestručnil, takže výsledek je hutnější a zároveň má větší spád.“ Věnoval hodně času historickému bádání, z jeviště zaznívají jména legionářů, kteří pocházeli z libereckého kraje a jmenovitě jsou také na jevišti vítáni zástupci české šlechty a továrník Václav Klement. A představení zdlouhavě plyne… jako by režiséra Tomáše Studeného nezajímalo časové rozvržení inscenace, její timing!?

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Inscenace Donizettiho Dcery pluku postrádá cit pro hierarchizaci uměleckých prostředků (co platno, že výtvarníci odvedli poctivou a nápaditou práci), pro jejich vyváženou stavbu, pro divadelní účinnost, délku a průběh inscenace, pro její hudební strukturu. Podobně vágně utvářel dirigent Miloslav Oswald hudební složku, jíž nevtiskl ani náznak architektonické stavby. Navíc docházelo k nedokonalé souhře orchestru zejména se sborem, o brilantní podobě Donizettiho hudby nemohlo být ani řeči. Večeru chyběl tah, lehkost, švih, hravost a také – smysl pro humor. Špatně sestavený inscenační tým a naprosto nedostatečná reflexe jeho práce ze strany dramaturgie a vedení operního souboru.

Velké zklamání. Liberecká opera se ocitla na nebezpečné křižovatce. Bude-li takto pokračovat dál, nemůžeme se dočkat lepších časů. Je mi moc líto…

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.