neděle, 9. listopad 2014

Další poklad finské hudební kultury

Napsal(a) 

Pietari Inkinen a FOK, foto Petra Hajská Pietari Inkinen a FOKfoto: Petra Hajská

Ve dnech 22. a 23. října 2014 hostoval u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK finský dirigent Pietari Inkinen (narozen v roce 1980 v Koukole). Na to, že Finsko obývá necelých 6 milionů lidí, má nejen největší koncentraci jezer, ale i interpretů vážné hudby světového renomé na světě. Pietari Inkinen, žák Jormy Panuly, se zařadil do skupiny finských dirigentů, kteří úspěšně dobývají svět (Salonen, Saraste, Oramo, Sakari, Vänskä, Lintu…). V rámci jeho hostování v Praze vedení FOK oznámilo, že bude Inkinen od sezony 2015/16 novým šéfdirigentem. Určitě je  dobrou zprávou, že skončilo provizorium, orchestr bude mít konečně uměleckého šéfa, navíc s dobrými kontakty mimo Evropu, vlivnou agenturou za zády (IMG Artists) a nadějnou budoucností. Jeho kontrakt je tříletý, přičemž při dynamice vývoje jeho kariéry předpokládám, že FOK bude jen přestupní stanicí k dalším evropským angažmá. Co s orchestrem udělá, kam jej povede, co do něj vloží a co nového pražskému publiku nabídne, se uvidí asi hlavně v období 2016 – 18, ale určitě je to dobrá, i když hodně překvapivá zpráva. Mládí a původ nejsou problémem (Finové zde dosud bývali vzácnými hosty), překvapivé však je, že FOK dirigoval naposledy v roce 2007! Nešlo tedy o žádný pravidelný, intenzivní vztah. Vedení FOK však nesdělilo konkrétní důvody volby ani  jména dalších dirigentů, kteří byli ve finálním výběru. Všichni věřme, že odvážné rozhodnutí se za rok, za dva ukáže šťastným.

Jaký byl koncert designovaného šéfa Pražských symfoniků? Nebyla to přelomová událost jako Má vlast na Pražském jaru 2004, kdy FOK řídil Jiří Kout, jenž se pak stal od sezony 2006/07 šéfdirigentem tohoto orchestru. Zároveň to ale určitě nebyl koncert tuctový. Naopak hudebníci hráli s nadprůměrnou angažovaností a víceméně přesně plnili dirigentovy představy. V úvodu vyslechla k mému překvapení poloplná Smetanova síň pražského Obecního domu vlasteneckou Finlandii Jeana Sibelia. Bylo to skvělé provedení, určitě zajímavější než v roce 2002 provedení České filharmonie a Clause Petera Flora. Tragický úvod s drtící „ruskou nohou“, široké finské pláně, bojovnost, sugestivní vize svobody a víra v lepší zítřek – to vše perfektně nastudované a důsledně interpretované.

Pietari Inkinen a FOK, foto Petra Hajská Pietari Inkinen a FOKfoto: Petra Hajská

Provedení Mendelssohnova Houslového koncertu e moll  bylo sice atraktivní ladností Arabelly Steinbacher, nicméně pojetím bylo víceméně konvenční. Tón německé houslistky je mocný a průrazný, ale není až tak lahodný, aby pokořil její přímé konkurentky (Janine Jansen, Julia Fischer, Lisa Batiashvili a pár dalších). Její Mendelssohn sice nebude patřit mezi hvězdné okamžiky pražské hudební historie, ale byl příjemný. (Jen škoda, že kadence první věty zazněla za doprovodu klimatizačního systému a přípravného restauračního procesu.) Výborná byla volná věta, kde ovšem její neobyčejnou tónovou měkkost a tvárnost stejnou měrou nenásledoval orchestr. Kvitoval jsem, že finální věta byla tempově ukázněně zdrženlivá. Prstová ekvilibristika, které zde řada houslistů propadá, je totiž únavná. (Zvukově apartní byl přídavek – část Prokofjevovy Sonáty pro sólové housle!)

Brahmsova 4. symfonie byla očekávaným a potvrzeným vrcholem koncertu. Zde mohl Inkinen ve větší šíři naznačit svoje kvality – myšlení ve velkých tektonických celcích, péče o detaily a cit pro orchestrální barvy. Symfonii, která reflektuje historii a zároveň ukazuje až někam k Schönbergovi, vyzněla skvěle. Sugestivně gradovala ve finálové ciacconě s variacemi nad stále opakujícím basem (úžasné byly afektové poryvy v 7. variaci, patetická širokodechost ve variaci 14. či majestátní závěr, jenž byl skutečně mohutný). Jestli bude vklad pana Inkinena do práce FOKu takový, jako v Brahmsovi, pak bude mít jeho angažmá smysl.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.